Peter Viskup

O hlbši, intimnejšie prepojenie reality s umeleckým obrazom sa snaží režisér Juraj .Jakubisko v novom slovenskom filme POSTAV DOM, ZASAĎ STROM. Súčasný námet Mikuláša Kováča scenaristicky pripravila Lýdia Ragačová. Kolibská dramaturgia (Tibor Vichta) usúdila, že práve rozporuplná postava Jozefa Matúša, hazardéra s vlastným osudom, frajera, za ktorým sa skrýva muž úporne hradajúci svoje miesto v živote, je jedným z “typov” našich súčasnikov, aké nemozno obchádzat. Tulák Matúš je len zdanlivo mimospoločenským javom. V jeho správaní nachádzame postoje bežné aj pre jeho okolie, ale vo vyhrotenych prejavoch. Preto ho v okolí prijímajú, aj obdivujú. Mnoho poznal, verí si. Vnútorný pohyb, ktorý ho ženie do neustálych konfliktov, je odrazom rozporuplnej životnej skúsenosti a charakterového usposobenia. Je aktívny, ale jeho vlohy nachádzajú rozne uplatnenie. Nechýba mu odvaha k zachrane dieťaťa, nerozvážnost pri lehkomyselnej jazde autom, trúfalosť k nezákonným činom. Prostredníctvom spleti motívov sa v pevných, nie však jednoznačne uzavretých obrysoch formuje zložitý charakter “neobyčajného” Matúša. Strháva nás jeho zápas o kúsok štastia a spokojnosti, pochopíme, že svoj “ideál” chce realizovať svojsky, čo však vede k osobnej tragédii. Biela Voda, kde sa príbeh odohráva, je poslednou dedinkou. Za ňou sú už len skaly. Ale skúsenost Jozefa Matúša sa aj tu potvrdí. Uvedomí si, že prístup ľudí k materiálnym, ale niekedy i duchovným hodnotám je zhruba rovnaký. Lenže už niet kam dalej, dostal sa príliš hlboko. Len na ilustráciu vyberám toto myšlienkové posolstvo z celého kontextu ďalších významov (ktoré inak nejestvujú osve), aby som poukázal, k akým závažným problémom sa tento jednoduchý príbeh nevtieravo vyjadruje.

Vlastný príbeh je vybudovaný “klasicky”. Výrazne vypointované situácie, dynamický dej, logické spájanie motivov. V dianí sa skonkrétňuje vnútorný obraz Jozefa Matúša. Záber na neho je široký, plastický.

Jakubiskov sposob prieniku do psychiky postavy je intuitívny, skratkovitý, osobný. Viac ako rozpor, čo vyvoláva veľké “zrážky”, ho zaujímajú najjemnejšie záchvevy trýznenej Matúšovej duše. V diele sa prelínajú dve protichodné hodnoty: logický úsudok sa stretáva s prchavým pocitom. Bežné sa nachádza pri ojedinelom, pravdepodobné sa prelína s bizarným. Opačne polarizované prvky sa vzájomne prelínajú, obmieňajú, a tak vzniká vírivý tok myšlienkových a estetických významov. Celú škálu mikropostrehov režisér presúva do popredia tak, že transformuje “dramatickú” podobu konfliktu. Pomocou paralel a konfrontácií nestráca však rozpor zo zreteľa, ale rozširuje jeho platnost.

Dej je zovretý do pevného dramatického oblúku, ale pod ním preteká osobitná polemika, čo obraz prežiari sugestívnymi lúčmi. Drobné záblesky sa móžu zdat len nevinným ozvláštnením, iba efektom kontrastnejšie načrtnutej línie. V skutočnosti sú však priesmykom k overa širšej vnútornej rovine. Sme priťahovaní čímsi ťažko definovateľným, čo nedráždi k logickému rozšifrovaniu, film sa vlastne odohráva “medzi” zábermi.

Postavy sú mierne nadsadené: hravý, dobromyseľný Žiga, animálne zemitý Ryšavý, prirodzene zmyselná Helena. Silný motv Matúšovej predtuchy smrti, cigara v ústach Ryšavcovej milenky zo sídliska, zbierka efektných slnečných okuliarov na klavíri z ukradnutých peňazí v jednej zo záverečných scén. Žigovo vyznanie lásky Helene sa v trojici mení na psychodramatický pokus, o “napínavom” závere to podstatné vypovie hudobný motív: omilosťujúce requiem. Kamera nie len pozorovateľom. Strih len spojkou, ale stávajú sa vzrušenými rozprávačmi. Vo vízii smrti nachádza farba svoju skutočnú dramatickú tvár. Zlomy v Matúšovom psychickom vývoji sú zachytené v tak presných detailoch (obyčajne umiestnených za primárnou akciou), že ich vnímame podvedome, intuitívne. Žiadne riešenie, čo sa odohráva na plátne, nie je konečné, zveličené, ale ani násilne pretrhnuté. Pravé dramatické napätie sa vytvára na hranici postrehnutelnosti. Ruka režiséra sa predsa pri náročnom úkone miestami zachveje. Široký spo1očenský záber, množstvo postáv a vypätá krivka Matúšovho vývoja boli nesmierne náročným umeleckým problémom. Nie vždy sa .Jakubiskovi podarilo zladiť protirečivosť základných komponentov do precízneho tvaru. Dochádza k štýlovým výkyvom a nápadne prečnie jedna z rovín. Obsiahla expozícia sa javí nie nevyhnutnou (ale ani zbytočnou), vnútorné prúdenie sa zúži. Inde zasa sa ťažko možno zorientovat v znásobených významoch (naprieklad spósob charakterizácie dialektom). Chvályhodná snaha pri hľadaní hereckých typov sa zoslabuje pri predabovaní. Aj Pavlovi Novému v postave Jozefa Matúša akoby dáka ta tisícinka do celistvosti predsa len chýbala.

Toto všetko sa však pohybuje v medziach, nenarušuje sa štylistická čistota, ani sa neoslabuje povodný zámer. Dielo pósobí nasýtene. Iba pri vnímavom načúvaní sa zazdá, že tá vnútorná melódia, vrúcnejšia, by mohla zaznieť prenikavejšie.

PRACA, January 11, 1980 / E. Kincelová

Ústrednou postavou filmu Postav dom, zasad’ strom režiséra Juraja Jakubiska je Jozef Matúš, človek sympatický, činorodý a cieľavedomý. Prichádza nevieme odkiaľ a zhodou šťastných, či nešťastných okolností sa usadí v malej dedinke. Svojou aktivitou si čoskoro získa sympatie obyvateľov, pracuje ako šofér a jeho životnou métou je postavit dom, a to za každú cenu. Vidina vysnívaného domu sa mu však stane osudnou, dostáva sa na scestie, stratí lásku a čo je najvážnejšie, prichádza do konfliktu so zákonom a ostáva sám so svojou falošnou predstavou získať životnú istotu. “Dom” postavený na vratkých základoch sa zrúti…

Námet je v svojej podstate zaujiímavý už aj preto, že sa snaží na osude jednotlivca poukázať aj na niektoré neduhy, ktoré ľudom ako je Jozef Matúš umožnia nečestne žiť a potom ním opovrhnúť alebo ho poľutovať. Škoda, že si tvorcovia nedali viac námahy pri motivácii konania ústrednej postavy i ostatných účastníkov príbehu. Veľa ostalo nedopovedané, nevysvetlené a dopracovali sa len k moralite, že zlo bude potrestané, a to je, nazdávama sa, trochu málo. Myslíme si, že základná chyba je zašifrovaná už v scenári, čo sa potom režisér snažil vyšperkovať kde sa len dalo. Dotváral ho predovšetkým v obraze, pričom mu boli výbornýnmi partnermi dvaja kameramani Stanislav Doršic a Vladimír Holloš, a takisto dobre volenými hereckými predstaviteľmi (Pavel Nový - Jozef Matúš, Jana Březinová, Ondřej Pavelka, Zdeněk Dušek a další). Film teda vďaka epizodam, detailom, presnej a výstižnej charakteristike prostredia a jej obyvateľov (Jakubisko sa nebál použiť popri spisovnej slovenčine aj východoslovenký dialekt), perfektne komponovanými zábermi, zanecháva v divákovi skutočne dobrý dojem.

Realizácia (réžia a kamera) je nesporne najsilnejšou stránkou tohto filmu. Jakubisko nakrútil tento trochu nedotiahnutý námet, najmä dynamicky, zároveň však s poéziou, miestami s nadsádzkou a humorom, čím spomenuté nedostatky stlmil, ale celkom neodstránil. Považujeme napríklad za správny aj ten postup, že sa ústredná postava prezentuje ako človek sympatický a len v určitom momente začína divák pochybovať a odhaľovať jeho pravú tvár, lebo čierno-biele charaktery dávno patria už minulosti. Nie je to však ten typický sympatický prefíkanec, ale človek skor hodný poľutovania ako odsúdenia. Škoda, že nevieme, čo Jozefa Matúša viedlo k takémuto nečestnému riešeniu svojho života. Aby nevzniklo nedorozumenie, nedožadujeme sa polopatistického predchádzajúceho curiculum vitae, to vonkoncom nie, ale pátrame po hlbšom motíve, ktorý sme sa márne usilovali z dialógov vylúštiť. Už aj preto, a priznajme si to otvorene, že nejeden takýto Matúš parazituje na našej spoločnosti. Ešte šťastie, že tento rébus je po filmovej stránke tak kultivovane podaný, že príbeh sledujeme s napätím.

Záverorn len toľko: film si nesporne nájde svojich divákov, ktorí si z neho zoberú aj ponaučenie, lebo sa nás problém všetkých dotýka. A druhým ponaučením je už neviem po koľký raz konštatovaná skutočnosť, že na Kolibe máme viacero dobrých režisérov, len ich scenáristi budú musieť zásobovať kvalitnejšími námetmi.

Tvorba, May 7, 1980

Nevšední pohled
Hned v úvodu je třeba říci, že ne každý slovenský film dosahuje takových výsledků v úrovni uměleckého zpracování, jakých jsme svědky v novém snímku režiséra Juraje Jakubiska POSTAV DOM, ZASAĎ STROM. Vznikl podle povídky básníka Mikuláše Kováče, kterou do scénáristické podoby převedla Lýdia Ragačová. Výstavba filmu je poučena na proudech a trendech světové dramatiky a kinematografie, nepřebírá však nic mechanicky, tvůrci usilují o svůj vlastní, svébytný pohled. Optika příběhu vychází zprvu ze sympatické kresby záporného hrdiny; v průběhu děje se však tyto sympatie začnou rozplývat a přecházejí na jinou postavu - na Matúšovu Helenu, která zde představuje morální sílu a čistotu. Myšlenková stavba filmu tak nalézá přirozený výraz v proměně postav, ve vyjevování jejich charakterů i v postupné výměně hlavního hrdiny.

Jakubiskův film dokazuje, oč účinnější může být příběh s látkou z oblasti hospodářské kriminality, je-li zpracován v kontextu společensky plastického, celistvého pohledu na život člověka a jestliže se tvůrci nedají zlákat na přece jen poněkud užší výseč skutečnosti, kterou nabízí např. žánr kriminálního či dobrodružného filmu. Postav dům, zasaď strom má vzdáleně jistou spojitost s poetikou Šukšinových filmů, především v nekašírovanosti a uchování složitosti charakteru hrdinů i dnešního života (nelze přitom přehlédnout, že zejména díky nápadité a citlivé kameramanské práci je film bytostně slovenský). Škoda jen, že závažnost tohoto snímku poněkud oslabuje určitá nedotaženost scénáře (např. samotný závěr vzbuzuje spíše pocit nedostatečné autorské invence, než aby působil jako promyšlené myšlenkové vyústění).

Je-li na tomto díle patrná absence výraznější dramaturgické a autorské důslednosti, pak upoutává svým osobitým realizačním ztvárněním, které si zaslouží absolutorium. Režisér Juraj Jakubisko pracuje velice promyšleně jak při rozvíjení epické složky příběhu, tak i při kresbě atmosféry, která u žánru melodramatu hraje nikoli podřadnou roli. Šťastnou ruku měl režisér i při výběru hereckých představitelů, kteří zde odvedli skutečně maximum sil. Působivost jejich projevu umocňuje i skutečnost, že nejednou jde otváře v našem fimu dosud neznámé (svůj debut si zde odbyl např. představitel Matúše - Pavel Nový z karlovarského divadla). Ocenění si však zaslouží i výkony Jany Březinové (Helena), O. Pavelky (Žiga), Zd. Duška (Ryšavý) a G. Opočenského (předseda MNV), máme-li za všechny jmenovat alespoň ty, jimž scénář poskytl největší příležitost. Již vzpomínaná kameramanská práce, těžící z rázovité a nepříliš známé krásy východního Slovenska, byla dílem S. Doršica a Vl. Holloša.

Záběr, May 30, 1980

Jan Foll
Slovenský film Juraje Jakubiska, natočený podle scénáře M. Kováče a L. Ragačové, se na první pohled odvíjí jako celkem běžný příběh ze současného venkova, v němž se dobrodružná zápletka prolíná s milostnou a jehož hlavní hrdina se zpočátku jeví jako stoprocentní sympaťák. Šlachovitý blonďák Jozef Matúš přijde jednoho dne odkudsi z neznáma do malé východoslovenské vesnice a zajímá se tu o práci. Záhy začne jezdit s těžkým náklaďákem a svým mužným zjevem a i sebevědomým vystupováním přitom od prvního momentu připomíná jakéhosi novodobého kovboje z klasických westernů: urostlý mladík má sílu i odvahu, nebojí se riskovat, umí být velkorysý, má smysl pro čest a umí držet slovo, je to zkrátka každým coulem chlap a navíc skutečný frajer s nezkrotnou povahou hazardního hráče. Podobně jako dobrodruzi s kolty na bocích brázdili kdysi prérie Divokého západu na svých koních, křižuje hrdina současnou krajinu ve své tatře a zdánlivě nic nemůže ovlivnit jeho bohorovný klid, bytostnou nezávislost a pocit naprosté volnost, který dokáže vychutnávat plnými doušky. Je to zkrátka člověk, který se o sebe umí postarat, který si však přes svou drsnou slupku zároveň dovede získávat obdiv a respekt druhých, ať už tím, že se spustí do opuštěné šachty a zachrání odtud dvě bezbranné děti, nebo tím, že to s kamarády roztočí v místní krčmě, stejně jako jeho předchůdci ne druhém konci světa v sallonech. Všechno se zdá být v pořádku, dokud se dotyčný dobrodruh a světoběžník nesblíží s půvabnou dcerou předsedy místního národního výboru, který v tomto “westernu” pro změnu připomíná rozezleného šerifa. Matúšův vztah k tmavovlasé krásce Heleně, jejíž křehkost jakoby neustále obestíral osudový stín tajemného smutku, kupodivu neskončí prchavým milostným zážitkem ani nezávazným “poměrem”, jak by se od povětrného mladíka jeho kalibru dalo očekávat. Naopak: podnikavý hrdina se náhle rozhodne, že se zastaví na své pouti světem a že i po boku své vyvolené a jejího syna vybuduje “řádnou” existenci. Toto rozhodnutí začne také okamžitě uskutečňovat: s odvahou a vervou sobě vlastní se totiž pustí do stavby “rodinného sídla”. Jenže právě od tohoto okamžiku se ze sympatického “kovboje” v náklaďáku stává desperát, jenž sice nikomu neubližuje, svým počínáním se ovšem nicméně vyřazuje ze společnosti, v níž se dosud s bezstarostnou nezakotveností pohyboval. Způsob, jakým si opatřuje materiál na stavbu svého domu, se sice nedá označit za vyslovenou krádež, nýbrž spíše za chytráckou “podnikavost” na státní účet, přesto je ovšem amorální a nezákonný. Vtírá se ovšem rovněž otázka, kdo je zodpovědný za onen nepořádek, jež dobrodruhy Matúšova typu svádí k jejich nebezpečnému a konfliktnímu jednání. V urputné snaze dokončit své dílo za každou cenu se hrdina posléze mění v psance, pronásledovaného na popud Helenina otce Bezpečností, zároveň však v bezohledné individuum, které okolnosti a příliš dravá nátura přivedly do úzkých a kterému jde nakonec pouze o vlastní záchranu. Tragické finále dobrodružného “easternu” o jednom novodobém desperátství je logickým vyústěním důvtipné a ve své dvojznačnosti nadmíru morality, která se vyprávěním prolíná jako spodní tón. Poměry na Divokém západě byly totiž zcela jiné než každodennost civilizace na opačném konci světa v druhé polovině dvacátého století. Ve složitostech současné společnosti, ačkoli v ní samozřejmě mnohé není v pořádku, nelze zkrátka existovat tak nebezpečně a pirátsky, jak se o to pokoušel hrdina Jakubiskova díla.

Závěrem alespoň několik slov o tom, jak je tento pozoruhodný snímek natočen: režisérovu vynalézavost cítíme téměř z každého záběru, jistá formální vyumělkovanost (důmyslně “matoucí” střihy, kameramanské “schválnosti” atd.) přitom není v rozporu se syrovostí příběhu, který se na plátně odvíjí. Také herecké výkony, zejména téměř neznámého Pavla Nového a Jany Březinové v hlavních rolích, se dají označit za mimořádně zdařilé a přesvědčivé. Tvůrci “easternu” POSTAV DOM, ZASAĎ STROM se úspěšně pokusili o netradiční zpracování romanticko-dobrodružného schématu v moderních kulisách a zároveň se jim podařilo natočit důvtipnou společenskou alegorii na naléhavé téma novodobého siláctví. Myslím, že to rozhodně není málo…