Martin Siberok: A Czech master’s epic
Imagine the following scenario. After Quebec separates from Canada, theatre director Robert Lepage moves to Toronto, remains a Canadian citizen and returns to stage plays in his former homeland as a foreigner on a work visa. It’s an bizarre situation. But one that’s not unusual for many Czechs and Slovaks. With the break-up of Czechoslovakia in January, 1993, people had to choose their nationality and whether to live in the Czech Republic or Slovakia. It was a predicament Slovak director Juraj Jakubisko faced when deciding to move from Bratislava to Prague and become a Czech citizen. “Like everyone back home, I feel nostalgic about Czechoslovakia,” explains the urbane director, who is in Montreal attending the World Film Festival, where his An Ambiguous Report About the End of the World is in official competition. The 59-year-old filmmaker is reflective as he discusses the situation in his former homeland. “I was born in Czechoslovakia and I was able to be both a Czech and a Slovak,” he says. But shortly before the official break-up of the country, Jakubisko made the painful decision to move his family to Prague. “I went where the work was.” He knows that certain Slovak nationalists regard him as a traitor. “But as I see it, it shouldn’t be more serious than a long-time supporter of the Montreal Canadians becoming a fan of the Toronto Maple Leafs.” Asked about being called the “father” of Slovak cinema, Jakubisko laughs. `There must be some mistake; I still feel the same way I did making films as a student in the 60s. Yet his latest film, An Ambiguous Report About the End of the World, is far from being a student effort. In fact, it is one of the most expensive productions to have been made in the Czech Republic. Shot in Slovakia, Jakubisko’s l3th feature is his most complicated. A multi-layered story set in an isolated mountain village, it investigates the darker, more destructive side of human passion. Its apocalyptic vision is hallucinatory and surreal. From a bloodthirsty wolf attack to terrifying earthquakes, the villagers cope with one catastrophe after another. Starring his wife Deana Horvarthova (also the film’s producer), An Ambiguous Report is epic in its poetic expanse and visionary in its cinematic presentation. Steeped in the rich tradition of eastern European storytelling, Jakubisko says he was also influenced by the doomsday writings of Nostradamus, the l6th-century French astrologer, “Some people are frightened by his prophesies, but as a skeptic I don’t think the world will end the way he prophesied. That’s why I’ve titled my film an ambiguous report rather than a clear one. I still have hope in humanity.”

Born in eastern Slovakia in 1938, Jakubisko attended FAMU, the famed Prague film academy, which turned out many of the driving forces behind the Czech New Wave. These included Milos Forman (Loves of a Blonde) and Jiri Menzel (Closely Watched Trains), whose satirical social observations gained them international recognition. Jakubisko’s first feature, Crucial Years, won him acclaim at home and abroad in 1966. It was followed by the prize-winning Deserters and Pilgrims and Birds, Orphans and Fools. By 1990 as Jakubisko started work on his fourth feature, See You in Hell, My Friends, he says the authorities were suspicious of him for “winning too many international awards.” The production was stopped and Jakubisko was only able to finish it 20 years later. “My biggest crime was that I depicted Russian soldiers as drunken fools in Deserters and Pilgrims.” After surviving the 19i0s by making government-sponsored shorts, Jakubisko was able to return to feature-making, thanks to a German producer who lobbied for his participation after reading his screenplay for The Millennial Bee - Regarded as a cinematic masterpiece. The film went on to win the prestigious Golden Lion at the 1984 Venice film festival Although Jakubisko says his first major influence was Italian director Michelángelo Antonionii, his vision is closer to that of the late Federico Fellini, whom he admired and befriended. “What brought us together was our Baroque view of the world. La Strada was a big influence on me.”

Pro Federika Felliniho je slovenský režisér Juraj Jakubisko něco jako “skutečný bratr “. Jak říká Fellini, v Jakubiskových filmech “se iracionální, zázračné a pohádkové objevuje stejně přirozeně jako život sám, ale ne všichni z nás mají Jakubiskovy oči, které umožňují vnímat to zázračné, neočekávané a fantastické, dokonce v jednoduchém každodenním životě.” Judy Stone Taos Talking Picture Festival Fellini ’s Kinsman.

Český režisér Juraj Jakubisko pracuje se zvláštním příběhem, živou představivostí a obsazením, které je schopné vytvořit nádhernou legendu o magickém místě na “konci světa”. Každý, kdo miluje víceznačnost v pohádkách bratří Grimmů, zamiluje se do této “mazurky s vlky”. Vancouverský filmový festival The Vancouver Sun, 4. října 1997.

David Hunter
After a five-year absence, Czech director Juraj Jakubisko returns with another lyrical, epic parable about the human race that boasts beautiful imagery and a milieu that both seriously and comically asks what’s in store for us as the third millennium dawns. It’s also a compelling family saga that begins with the massacre by wolves of nearly an entire village after gungho hunters leave it unprotected. Among the survivors are a young, pregnant bride and the deceased groom’s 10-year-old brother, who because of his heroism is promised the bride’s baby girl in marriage. Seriously depopulated, the village hangs on and the young hero grows into a stern, hardworking man (Milan Bahul) while the remarried bride (Deana Horvathova) still plans to see him wed her pretty but still-immature daughter (Klara Issova). In typical Jakubisko fashion. the story seems to stray, but not too far, when the arrival of a circus: leads to a drunken night of wagering after which the village’s many lonely widowers suddenly finnd themselves with new mates. But this new influence includes the dispirited circus owner (Joachim Kemmer), who convinces them to grow illegal poppy and cannabis crops that bring down the usually distant representatives oť modern law enforcement. With earthquakes that selectively tilt houses and a half-crazy local constantly reassuring everyone that Nostradamus predicted 1,000 years of peace, “Ambiguous” moves on to a socially disruptive relationship between Bahul’s jilted groom and Horvathová’s free spirit. Magical and wondrous and a bit long, but a treat for fans of Jakubisko, the 61m is likewise a terrific introduction to an original, compelling cinema artist.

Mirka Spáčilová: Jakubiska nezajímá nic menšího než hořký úděl lidstva
Film Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa diváka při prvním setkání zahltí, strhne, dokonce “převálcuje”. Napodruhé v něm objeví nové výklady, jedinečné detaoly, odkazy snad ke všem režisérovým předchozím pracím. A dopřeje-li si ten přepych a vrátí se potřetí, možná zjistí, že jestli se svrchovaný filmař Jakubisko bez něčeho obejde, pak jsou to zbytečná slova a slavní herci.

Právě někteří herci, paradoxně hlavně ta navenek spolehlivá jména jako Pavel Landovský či Radoslav Brzobohatý, totiž působí ve víru vášnivého filmového společenství zaměnitelně. Jediným skutečně rušivým momentem Jakubiskova podobenství jsou poněkud studeně namluvené postsynchrony popisných dialogů - místy srážejí vyprávění z nadreality do běžnýchzvyklostí.

Ani tyhle prohřešky, podobně jako ne vždy zkázněný režisérův sklon k jisté manýře či nadbytečně vysvětlovaný detektivní motiv, nemohou “zrušit” uhranutí publika. Nejasná zpráva o konci světa je filmovou smrští: silnou, krutou a křiklavě barvitou, nevyhnutelnou jako život. A nadto je to obrazová symfoníe s velkolepou hudební mší. Dá-li se Jakubiskova balada k něčemu vzdáleně připodobnit, pak snad ke Kusturicově zběsilému karnevalu epochy, snímku Underground. Jakubisko nevypovídá o nicotnostech, nýbrž, s troufalostí posvěceného filmaře, rovnou o veškerém hořkém údělu tohoto světa. Než se rudá růže ze svatebního dortu spojí s krví vesničanů po sugestivním masakru vlčí smečky a než do prořídlé osady přinese novou civilizační nákazu pouťová růže cirkusáků, kteří tu v kartách prohrají své “samice”, znovu a znovu se naplní prorocká slova “Když nezabíjejí vlci, zabíjejí ovce, když nezabíjí nenávist, zabíjí láska”. A tak také končí osudový hřích ústřední dvojice, jež se vzepřela slibu, konvencím i zákonu, jejímuž domu se vyhýbá zemětřesení a která si dovolí luxus šťastného smíchu všem navzdory. Jako v úvodu vlci, žene se lynčující lidská smečka po stopě milenců a na apokalyptickém spáleništi vítá kacířsky pop svobodné sirotky, neboť “všechno shořelo, i Bůh”. Jiskra naděje svitne v jediné společné posteli, kde se zahřívá hrstka nevinných.

Je obdivuhodné, jak v této smyšlené legendě přirozeně funguje umělé bezčasí, jak se tu rekvizity zapadlé vsi snášejí s anglismy teenagerů, romantičtí pašeráci s armádními vrtulníky, staré rituály s návratem světoběžníka Semka v podání skvělého Vladimíra Javorského. A v oné stylizaci Jakubiskova divadla světa se daří mladým - Kláře Issové, Lucii Vondráčkové či Michalu Sádkovi - i drastickému Jiřímu Krytinářovi, dryáčnické Janě Švandové či osudovému Joachimu Kremmerovi. Největší satisfakci tu však slaví Deana Horváthová; její Verona, ztělesnění ženské síly i zhouby, patří k rolím, o jakých zralé herečky marně sní.

Jakubisko’s most recent film is a sprawling apocalyptic work about a small mountain village in Central Europe. AN AMBIGUOUS REPORT ABOUT THE END OF THE WORLD opens memorably, with a pack of wolves attacking a wedding party, then proceeds to tell the starr-crossed story of two young lovers who were betrothed to each other at childhood as a result of this horrible incident. Jakubisko’s complex, heavily symbolic tale draws on Biblical allegory, the prophecies of Nostradamus, and contemporary narco-economics, features a large dollop of travelling-circus flavour reminiscent of Fellini, and has nature’s ominous forces always threatening to sweep all and sundry away. The extravagant result plays like a cross between Sergei Paradzhanov’s SHADOWS OF FORGOTTEN ANCESTORS and Emir Kusturica’s UNDERGROUND; its mammoth scope recalls Jakubisko’s earlier THE MILLENNIAL BEE. AMIGUOUS REPORT is reputed to be the most expensive Czech film ever made, and is the first Czech film to be the Slovak Jakubisko, who opted to move to Prague when the break-up of Czechoslovakia was imminent. “Ambitious richly layered … emotionally satisfying … Jakubisko packs the text and the screen with enough material for a handful movies from a lesser director” (Variety).

Cathy Meils: Apocalypse postponed “Everyone was talking about the end of the world - scientists, priests, prospective parents. The Bible and newspapers said it would end in 1995. I said: ‘Great! We have a camera, let’s shoot it.’” So was born An Ambiguous Report About the End of the World, Slovak film director Juraj Jakubisko’s apocalyptic vision of the end of the world as seen through the life of a small, end-of-nowhere village. Widely touted as the most expensive Czech film ever made (with a price tag estimated at $4m, about six times a normal film budget here), the two-and-a-half hour film is also the basis of a six-hour television version. Although the world neglected to live up to the prophecies, at least the movie confirmed Mr Jakubisko’s reputation as a master film-maker.

“They called me the Fellini of Eastern Europe,” the director says, although his own tastes run toward Antonioni and Orson Welles. In early films like the 1969 Birds, Orphans and Fools, Mr Jakubisko manned the camera himself, sending the audience on a free-wheeling and surrealist adventure in anarchism, full of humour and engaging, clown-like social drop-outs. The Fellini comparison is unlikely to be overlooked in the latest film, with its hallucinatory passages and dense interpretative levels. The village is invaded by a worldly female circus troupe, leading to a community where dwarf and giantess, half-wit and prophet are all integrated into the social fabric.

In the end, two of the community’s pillars become social outcasts. In a recurring Jakubisko theme, the characters who find personal happiness on their own terms become victims of an unhappy and repressive society. The theme took on autobiographical significance for the Slovak iconoclast when the Czechoslovak authorities began banning his films. He was blacklisted for nearly the whole of the 1970s, reduced to making a few short films for international organisations such as U’NESCO and the Red Cross. Like most of his films, these too received recognition in the form of awards.

“I wasn’t the most tragic of my colleagues,” Mr Jakubisko says. He was eventually given a socialist realist script to direct under heavy control from the censors. When the final cut of Plant A Tree - Build A House was shown, the authorities were shocked to see that their model communist community consisted of petty smugglers and thieves illustrating the popular saying: “If you don’t steal from the government, you’re stealing from yourself”. Mr Jakubisko was told he would never shoot another film. That situation turned around in 1984, when Koliba Film Studio in Bratislava found itself in need of funds, and a German producer found a Jakubisko script it wanted to produce. The result was The Millennial Bee, widely regarded as Mr Jakubisko’s masterpiece, and awarded the prestigious Golden Lion at the Venice Film Festival. The film is an ambitious epic covering three generations of a family living at the end of the Austro-Hungarian empire, painted against the backdrop of a village and using the beehive as a metaphor for village life.

Mr Jakubisko and his wife (and leading lady) actress Deana Horváthová, left Bratislava for Prague in 1992, following, elections which, as he says, “made it clear the country would split in two”. Although always accused of making political films, he says that the two years following the split of Czechoslovakia were the only time in his life when he was politically active.

“I look at Slovakia from afar. It’s not easy for me to see what’s happening there,” he says. “I’m glad I’m not there now, that I don’t have to sign petitions and be engaged in politics”. An Ambiguous Report is, he thinks, his first film that doesn’t touch on politics. But there may be a message in it for his countrymen after all. As Mr Jakubisko sums up: “I want my films to give people a feeling of awe, so they throw off not only the fear of death, but also the fear of life”.

Pat Donnelly: Wolf is at the door in dark Czech fable
One of the wonderful things about Montreal’s World Film Festival is that it offers a refreshing brea from the North American concept of the politically correct.

If a film like Juraj Jakubisko’s An Ambiguous Report About the End of the World had been made on this side of the Atlantic, a society for protection of timber wolves would probably sue for defamation of the species.

After setting its doomsday tone with suicide, the Czech film flashes into a surreal nightmare of bloodthirsty wolves attacking a muntain village and chewing up small infants. Absolutely no effort is made to portray the wolves as wronged innocents.

Throughout the film they serve as recurring symbols of death and evil. Their eyes gleam wickedly in the dark.

BEYOND OUT TIDY BOUNDARIES Jakubisko may be operating beyond our tidy boundaries of the acceptable here but thanks to his steady control of his art, no one is likely to mistake the wild allegory for documentary realism.

Before the film was screened for the first time at the Imperial Cinema yesterday morning one of the actors said working with Jakubisko was “like traveling strange terrain at high speed.”

Watching the film has that dizzying effect, too. Just when you begin to feel settled in, the earth moves again.

The central charakter in An Ambiuous Report is a femme fatale named Verona, who just happens to be portrayed by Jakuisko’s wife, Deana Horvathova, who also just happens to be the producer of the film.

Needles to say, we get to see a lot of her soulful face, not to mantion other parts of her anatomy.

The wolves attack again on the night of Verona’s wedding and it costs her a husband. But she’s nine months’ pregnant and gives birth to her daughter, Venonika in the midst or the chaos. They are saved from the wolves by the groom’s 10-year-old brother Goran. In gratitude, Verona promises him her baby as his bride.

A wandering circus troupe arrives in the village on the day of Veronika’s engagement party .Their manager, Madina (Joachim Kemmer), is a gambler. He loses his entire circus to Verona at the card table. The men of the village, including the local orthodox priest, take the circus women as wives and a new generation begins - a genera.tion tutored in the arts of opium cultivation and smuggling by the corrupt Madina. Human wolves become the new threat. And Madina’s son Michal (Matej Hadek) becomes Veronika’s forbidden love.

SIGNS, PORTENTS AND PROPHECIES These people see signs, portents and prophecies every time the clouds gather. One of the circus clown rants on and on about Nostradamus (16th-century French astrologer and prophet). Verona and Goran are drawn inextricably together.

An Ambiguous Report makes apocalyptic poetry out of a mountain fable. It’s a passionate film that stirs religion, sex, superstition and savagery into one intoxicating, distincly East European brew - with the kick of a mule.

Juraj Jakubisko’s film “An Ambiguous Report About the End of the World” was indubitably the most noteworthy competition entry. This magnificent film, the story of which is set in a Carpathian village, is an allegory, a saga about Mankind’s eternal battle for love, life and death.

A Poetic Bridge spanning Two Epochs (from the Stockholm Film Festival)

The hot favourite at the Stockholm Film Festival - the movie Under the Skin (directed by Carine Adler) didn’t even win the prize for the female leading role. Unbelievable. The winner of the Viewers’ Prize, Lawn Dogs (directed by John Duigan) was not in competition: also out of competition were the absolutely best films of the festival - the Singapore movie 12 Storeys (directed by Eric Khoo) about a family conflict, beside which Lars Norén’s plays would sound like tales told by a shy Sunday-school teacher, the Macedonian film Gypsy Magic (directed by Stole Popov) or the Czech film An Ambiguous Report About the End of the World (directed by Juraj Jakubisko).

The last-mentioned film I personally consider the most noteworthy and the most powerful of all the films at the festival. It is an allegorical saga and its story about Mankind’s eternal battle for love, death and for survival is set in a mountain village in the Carpathians.

This film tapestry is opened by the most brutal attack by a pack of wolves ever seen in the history of film (reminding us of M. Stiller’s classic, Gösta Berling, and also of Hitchcock’s Birds), during this scene the wolves do not spare even babies and old woman. This scene can naturally be comprehended as a timeless symbol of violence (Yugoslavia lies quite nearby, after all); however, I am of the opinion that it should also reflect the “association of friends of the wolf”. The film continues in a similar strain: bloody revenge and mysterious murders out of jealousy, passions and earthquakes mix in this merciless “film opera buffa”. The modern world penetrates into its mediaeval order in the form of helicopters, the tools of State power which set fire to the villagers’ hemp-fields with napalm.

In the final scene, when the community has been broken up by petty quarrels which led to a state of war and most of the village inhabitants are now departing - the wolves are again lying in wait in the foothills.

Juraj Jakubisko builds a bridge, or to put it more precisely, a poetic rainbow between two epochs and simultaneously resents an utterly deterministic attitude towards history. An attitude that is controversial of course, but at least it creates a strong personal point of view. And that is rare in the present-day film world, where shallow effects predominate.

Peter Birnie: Vivid imagination in Czech fable When wolves show up at the wedding in An Ambiguous Report About the End of the World, a remote mountain settlement is haunted until the next generation. Then the circus comes to town.

Czech director Juraj Jakubisko works with a strange story, vivid imagination and capable cast to craft an enormous fable about a magical place “at the end of the world.”

Where we are in history isn’t made clear for some time, allowing the story to acquire medieval shadings while presenting some decidedly modern overtones.

When the circus and its women come to dominate the village, their ability to breed a new set of citizens will prove critical to the future happiness of an odd assortment of characters - and this tale will follow it all to a snowy ending many years on.

Anyone with a love of the ambiguities in a Brothers Grimm story will fall for this long but endearing mazurka with wolves.

Jaroslav Sedláček: Zpráva o konci světa (vlků je mezi lidmi stále víc) Mág filmové řeči Juraj Jakubisko podává nelichotivou zprávu o stavu dnešního světa okolo nás i v nás. Hrstka vesničanů vzdoruje osudu a pořádá zběsilou štvanici na štěstí. Všechno to začalo 3. března 1995 na slavnostním galavečeru Českých lvů. Deana Horváthová se při pohledu na bilanci domácího filmového roku zdravě naštvala a při vědomí toho, že producenti se okolo jejího manžela s nabídkami zrovna nerojí, učinila na první pohled možná bláhové a ukvapené rozhodnutí: “Juraji, ještě letos budeš točit.” Shovívavé úsměvy skutečných producentů však brzy ztuhly překvapením: už v květnu se na Slovensku nedaleko Jánošíkova rodiště začala stavět “vesnice na konci světa” a osívat maková pole. I když nakonec z předjednané účasti některých světových hvězd sešlo (téměř jistý byl například Anthony Quinn), rozsáhlý a nikoliv skromný projekt si našel své miliony a v srpnu se skutečně začalo točit…

Bylo, nebylo. Stalo se, nestalo. Dnes, stejně jako před třiceti či padesáti lety.

Tehdy. Zapomenutá vesnice kdesi horách, zapadaná sněhem až po nejvyšší komín, ojíněná mrazem jako v pohádce a oddělená mohutnou hradbou skalních štítů od okolního světa. Idylické místo na konci světa, kde dávají lišky dobrou noc. Anebo vlci?

Jen co se opilí svatebčané vypotácejí z hospody, nabijí své opakovačky a v saních zmizí, aby ty zrádné šelmy odpráskly, sněhobílá stráň nad vsí zčerná hřbety hladových bestií. Útok vlčí smečky je fascinující a - zničující. Začíná rapsodie smrti, óda na osud, poslední requiem. Ženy, děti, starci. “Nějaká puška tu přece, do prdele, musela zůstat!” Absolutní marnost, peklo, jemuž nelze utéct. Okenice i ty nejsilnější dveře se pod vlčími drápy mění v nicotné papírové hračky a v mrazivém větru vyhasíná jeden lidský život za druhým. Není čas na smutek, není čas na pláč, nastal čas bolesti. Děsivé ikony náhle povstalé smrti se naplňují… Strhující obraz, podmanivá hudba. Konec.

O deset let později. Vlků je mezi lidmi stále víc. Hrstka vyvolených, kterým dovolil osud přežít, se dosud nedokázala s dávnou tragédií vyrovnat. Tehdejší nevěsta Verona, její dcera Veronika, chlapácký Goran se svým otcem, blázen Semek i ti další živoří ve svých chalupách a děsí se sebemenšího zavytí v dálce. Znamená příchod potulných cirkusáků pro tento Bohem zapomenutý kout naději a vykoupení, nebo další ránu do vazu…?

O dalších několik let později. Sliby se musejí plnit už kvůli pořádku. Veronika se vzpírá matčině vůli. Odmítá dostát jejímu slovu a provdat se za svého i matčina zachránce Gorana. Jejím sympatiím se totiž těší pohledný, i když poněkud frajerský blonďáček Michal. Zatím mu sice nedovolila přestoupit práh vlastní nevinnosti, ale je rozhodnutá být přinejmenším stejně neústupná jako matka. Sňatek je neodvratný, situace vyhrocená. Zoufalý čin na dohled. Kola osudu se opět roztáčejí, aby každému nadělila, co jeho jest…

Přiznávám bez mučení, že psát o obsahu nového Jakubiskova filmu je bláhovost. V několika málo odstavcích totiž nelze postihnout bohatý a všelijak propletený děj. Nelze ani náznakem vystihnout proměnlivou atmosféru, nečekané zvraty, bizarní výjevy. Klasik evropského filmu Juraj Jakubisko sice neopustí za celých 150 minut filmu jednu jedinou vesnici kdesi vysoko v horách, ale na pestrém vzorku jejích obyvatel a za nemalé podpory úžasných proměn přírody staví strhující dramata na lidském toužení, trápení, závisti, slabosti a zbabělosti. Klíčem k tradičním Jakubiskovým tématům, jakými jsou morálka, svoboda, štěstí a osud, se přitom tentokrát jeví především neschopnost či neochota odpouštět. Na specifické žánrové hraně, která naplňuje pravidla detektivky stejně jako milostné romance, akčního filmu, hororu, osudové tragédie a lyrické poemy, předkládá do posledního detailu nabitý film. Sice zcela smyšlený (prezentovaná náboženství, kroje, písně ani lidové zvyky nikde jinde než v tomto filmu nenajdete) a přece tak neobyčejně pravdivý a dotěrně současný.

Velice silnou stránkou filmu je i zasazení děje do prázdného bezčasí. Příkré stráně, drsná příroda, roubené chalupy a prosté oblečení vesničanů navozují zprvu dojem počátku století či první republiky. Prvním varováním (nebo spíše nečekanou ranou), že ne všechno musí být takovým, jakým se na první pohled zdá, je karavan, který přitáhnou do kopců cirkusáci. Další propriety moderní doby (zbraně, vrtulníky, peníze, digitální hry) se pak vrství a původně přesně vymezený půdorys nečekaně rozšiřují. Podobně je to s určením místa. Jméno Goran tíhne k Jugoslávii, Madina zase k Slovensku, Marlyn k západnímu světu, Michala najdete v Rusku stejně jako ve Francii. Někdo má přízvuk slovenský, někdo polský, jiný německý. Svérázná náboženství jsou propletencem katolicismu, pravoslaví i protestantismu. Michal je severský blonďák. Veronika černovlasá jižanka… Zkrátka pozoruhodný pelmel, který ve své koexistenci provokuje i inspiruje zároveň.

I když lze předpokládat, že zběsilý příběh hrstky vesničanů na konci světa dostane v seriálové verzi na TV Prima uhlazenější a malebnější podobu, nejsem si jist, zda to bude projektu k dobru stejně jako u Tisícročné včely. Hektická zběsilost doby, scvrkávající se na nekonečný řetězec těhotenství, svateb a pohřbů, a zcela vytlačující jednotlivé jednotlivých lidí jako nepodstatné a nezajímavé, je obrazu dnešního světa rozhodně věrnější než rázovité příběhy svérázných lidiček.

Místa pro fascinující lidské osudy zbylo ale i tak dost. Obecně vzato nejhezčí figurou filmu je Verona, terč závisti, pohrdání i odsouzení, tragická postava, která ve snaze utéci svému osudu osud naplňuje - rdousí své děti i samu sebe. Vedle slaměného panáka Gorana, nepevné figury, zmítané životem od ničeho k ničenu a poznávající svůj smysl života téměř až v jeho samém závěru, vyznívají mnohem zajímavěji prakticky všichni ostatní. Například takový obecní blázen Semek. Jakoby jen lidem s nejzákladnější inteligenční výbavou bylo dopřáno dobré a zlé, bílé a černé; jako kdyby jen jim bylo umožněno najít v onom labyrintu světa cestu a udělat ten správný krok ke světlu. Je to ale opravdu světlo? Vladimír Javorský dokázal svému šiřiteli Nostradamových proroctví vtisknout dvojjedinou masku ďábla a spasitele, přičemž do samotného konce nevíte, jestli jím zvěstované dobro vlastně není jen nejhorším možným zlem. Z dalších hereckých protagonistů je třeba vyzdvihnout především s nonšalantní grácií hrající Janu Švandovou či Němce Joachima Kemmera, který postavu Madiny dovede až k bezcitnému kamenu bez špetky dobra. Výrazné jsou i figury Matěje Hádka, Jiřiny Třebické či překvapivě tvárného Jiřího Krytináře. Zajímavé (a nečekaně funkční!) je pak obsazení Kláry Issové a Lucie Vondráčkové do rolí mladých matek, zatímco Pavel Landovský v roli rychtáře pouze rozmnožuje svou sérii opileckých tlučhubů a Radoslav Brzobohatý se nepříliš úspěšně pere s nevděčnou postavou “toho moudrého vzadu”.

Při vší úctě k hercům i ostatním členům štábu (poklonu až ke kotníkům si zaslouží jak kamera Jána Ďuriše, tak hudba Ondřeje Soukupa a Jana Jiráska) je Nejasná zpráva především svrchovaným dílem Jakubiskovým. V dohě, kddy pro prv film neexistují silná a vděčná témata, Jakubisko překvapuje nejen svojí volbou, ale především schopností nadhledu, přesného pozorování a jemné ironie. Nejasné zprávy se zmocnil s překvapující dravostí a chuti a mimořádně naléhavé téma dokázat podat s lehkonohou samozřejmostí skutečného profesionála (i akční scény, tolikrát už na plátně omleté, dovede podat jako svrchované dílo, nepotřebující ani špetku lacinosti). Juraj Jakubisko je zkrátka v současné české i slovenské kinematografii vzácný úkaz a pro opravdové producenty i grantové komise by měl být stále osobou prvořadého zájmu.

“Nastává tisíc let míru,” prorokuje Semek nad údolím. “Opravdu?” vtírá se otázka. Vyjdeme-li z Nostradamových proroctví, pak konec světa má nadejít až roku 3797. To je dobrá zpráva. Před tímto koncem má nastat tisíc let míru. To je také dobrá zpráva. Před těmi tisíci let nás však čeká ještě třetí světová válka, což už je zpráva horší. Do jejího začátku nám zbývají přesně dva roky a pět měsíců. Hezký den vám přeje Jaroslav Sedáček.

Andej Halada: Jakubiskovi natočili dobrý film Někdejší nová vlna 60. let už dávno ztratila mnoho ze své energie. Ale stále tu jsou jedinci, už tehdy ti nejlepší, jejichž tvorba má stále vysokou úroveň. například Miloš Forman. Snad i Jiří Menzel. Tím, kdo přesvědčil o schopnosti jít s dobou, nerezignovat, klást si vysoké cíle a zároveň jim pak dostát, je i Juraj Jakubisko.

Nejasná zpráva o konci světa je alegorii o lidském rodu i dnešku. Děj se odehrává ve vesnici, kde lidé žijí v idyle do té doby, než se objeví vlci coby symbol zla a zkázy. Téměř všechny ženy i děti pozabíjejí, takže když se posléze objeví cirkusácká rodina plná žen, vesničané-muži je pozvou mezi sebe. Tím se čistá krev zakalí, idyla končí. Odehrává se řetěz události, v nichž se obráží bída a pád lidstva. Smrtí hlavních protagonistů, kteří si byli po celou dobu souzeni a teprve po letech k sobě skutečné našli cestu, se také končí historie starého světa. Zbylí obyvatelé vesnici opouštějí, v naivní víře doufají, že jinde najdou lepši svět. Jen jediná rodina zůstává, z ní by snad měl vzejít nový svět, lepší než ten minulý.

Jakubiskova freska by se správně měla jmenovat 20. století, kdyby ovšem už tento název nedal svému filmu Bernardo Bertolucci. Režisér tu shrnul prakticky všechny své předchozí filmy, které portrétovaly slovenskou (i českou) realitu tohoto století. Vytvořil mohutnou epicko-dramatickou podívanou, v níž se mu podařilo skloubit alegorickou rovinu s konkrétními lidskými osudy. V centru stojí téměř archetypální postava Verony, “matky a ženy, jejíž instinkt ji vede přes úskalí osudu a okolní proměny vždy k nutnosti zachování rodu. Ti slabší se na rozdíl od ní nechávají vláčet dějinami, nedokáží rozlišovat důležité a trvalé od nepodstatného a pomíjivého, jejich malost a závist je nakonec dovádí až ke katastrofě. Je to lidstvo ve 20. století, které, jak se nám dnes zdá, také spěje ke katastrofě, k sebezničení a zániku.

Nejasná zpráva o konci světa trvá téměř tři hodiny, ale její barvitý a košatý děj a dynamický způsob podáni diváka strhávají; jen ke konci, když Verona podléhá své živočišné milostné touze a kdy je zároveň jasné, že se blíží fatální konec, film lehce ztratí své tempo. Dominuje především výkon Deany Horváthové coby Verony, vedle toho je působivé celkové obrazové pojetí, v němž jsou realisticky pojaté scény prokládány Jakubiskovskými obraznými pasážemi. Dobře se prezentovali mladší herci, především Klára Issová jako neomylně vybraná Veronina dcera. Velkou roli “zahrála” i hudba Ondřeje Soukupa a Jana Jiráska.

Jakubiskův film, byť nepřináší z hlediska režisérovy tvorby něco nového a neznámého, opět opomene na to, že v české kinematografii vznikaly kdysi filmy skutečně zásadní svým tématem a velké uměleckým výrazem.

Jan Foll: Zpráva o zvlčilosti světa
Dvouapůlhodinová sága NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA, která předevčerejší premiérou v pražském kině Lucerna vstoupila do českých kin, je podle režiséra Juraje Jakubiska komponována jako “rozhovor s Bohem”. Děj jednoho z nejnákladnějších projektů v historii naší kinematografie (souběžně s filmem se natáčí šestidílný televizní seriál, který příští rok uvede TV Prima) je koncentrován do zapadlé horské osady, kterou postupně zachvátí bezbožná civilizace a trestuhodná intolerance.

Skanzen na konci světa Titul filmu je víceznačný: koncem světa je sebevražedná i útěšná propast, k níž v prologu a ve finále cestuje ústřední pár, na konci světa leží také osada s několika doškovými chalupami, jež v Jakubiskově stylizaci tvoří “skanzen” evropských kultur a mravů. Konec světa funguje v podobenství i ve smyslu časovém: Nostradamova vize věští tisíc let míru (ty možná začínají v závěrečném obraze) i beznadějnou zkázu, která vyprávění prolamuje v rozličných polohách.

V expozici se odechraje vražedný útok vlků, kteří pak celou ságu lemují jako hrozivé přízraky a nechybějí ani v mnohoznačné poslední scéně. Chatrná obydlí se postupně propadají v důsledku nepředvídatelných zemětřesení, jenom Veronina krčma při nich zůstává nedotčena - stojí totiž na “skále” zázračného citu. V jedné z klíčových epizod zachvátí osadu epidemie, jež decimuje pašované ovce i nevinné děti: vojenská policie s bezmocným lékařem, která do ochromeného dějiště vtrhne na motorkách a v helikoptérách, připomíná problematické mise v bývalé Jugoslávii a dalších rozvrácených enklávách současného světa…

Vlci a vrtulníky “Hladoví jak vlci a mírní jak ovce,” říká o své družině cirkusový principál Madina, kterého - místo původně plánovaného Anthonyho Quinna - působivě ztělesnil německý herec Joachim Kremmer. S komedianty vstoupí do rustikálního zapadákova dosud nepoznaná lákadla i životadárné ženství, ale také neřest, anomálie (v podobě obryně a trpaslíka) a plíživá zvlčilost. Venkované se mění v pašeráky, zauzlují se propletence lásek, nenávisti a intrik. Padají první oběti doutnajících “občanských válek”: je zastřelen principálův syn Michal, v jehož postavě vytvořil Matěj Hádek snad nejplastičtější kreaci celého filmu. Subtilní blonďák se v panoptiku gadžů a romských mafiánů pohybuje jako cizorodý rocker i kumpánský “kovboj”, z citlivého Romea plynule přechází ve feťáckého hejska.

“Rašomonovská” zápletka (ve filmové podobě však bohužel poněkud okleštěná) kolem odhalování jeho vraha kulminuje štvanicí na “hříšný” milenecký pár (pozoruhodná Deana Horváthová v roli samorostlé krčmářky Verony a Milan Bahul v úloze chlapáckého sedláka Gorana).Během jejich “divokého odsunu” se ze zakřiknutých strejců a žárlivých ženštin stávají vlci v lidských podobách. “Teď jsem principál já”, vyřvává skřet Juzek (Jiří Krytinář), který si při závěrečném masakru marně léčí své komplexy méněcennosti. Do lidského běsnění nalétávají vrtulníky, které spalují konopná a maková pole jako ve vietnamských “apokalypsách”.

Placatost v žánru invence Stereotypní výkřiky “Jasná zpráva!” - zaznívající z úst jasnozřivého blázna Semka (znamenitý Vladimír Javorský) - se po jeho návratu z “cesty na zkušenou” zvrtnou ve skeptické konstatování, že “jasný zprávy už na světě žádný nejsou”. Od tohoto momentu vstupuje do Jakubiskova podobenství motiv kulečníku: z harmonické a přívětivé zeměkoule jako by se stal chaos vzájemně se srážejících koulí (později hlávek zelí) na placatém stole. Ztrátu řádu demonstruje i sprcha kamenů, padajících na dno rokle jako do trychtýře zoufalství.

S varovnou zprávou o ničivé zploštělosti - pramenící z neukojenosti a závisti - se Juraj Jakubisko vypořádal s mimořádnou invencí. Ta je patrná třeba v nápaditém využití nevelkého kousku krajiny, v níž film vznikal: prosluněná rolnická idyla se mění v mrazivé velehorké vězení, z nedotčené země absurdně trčí torzo havarovaného tryskáče, přirozené střídání ročních dob “znesvěcuje” krev, oheň a kouř ze spálenišť. Márquezovsky zacyklené vyprávění ozvláštňují nejrůznější bizarní rekvizity a znakové kostýmy - hýřivé folklórní hábity i křiklavé oblečení komediantů, ale také nenápadná uniforma “dobrého vojáka Josefa” skvěle zahraného Oldřichem Navrátilem.

Jakubiskův apokalyptický “cirkus” místy trpí hereckou nevyrovnaností (ne všechny postavy jsou stejně zvládnuté jako podmanivá kreace Kláry Issové v úloze Veroniky), občas je trochu zbytečně doslovný a možná by mohl šetřit i některými cituplnými výlevy. Nevím však o nikom, kdo by v české kinematografii dokázal natočit tak fascinující scény, jakými jsou úvodní útok vlků, invaze vrtulníků či závěrečný hon na dvojici osudových milenců.

Udivující je už fakt, že takhle náročný projekt vůbec vznikl: v tomto ohledu patří uznání především režisérově manželce Deaně Horváthové, která film produkovala. Juraj Jakubisko svůj “rozhovor s Bohem” rozehrál jako magicko-realistickou podívanou o “světě nakřivo”, vykloubeném z přirozeného běhu. Jeho Jeho “zpráva” je možná trochu manýristicky rozevlátá, zaplaťbůh však není bezradně zmatená ani bezvýrazně placatá.

Po velkém lidském neštěstí se přiblíží ještě větší, obnoví se velký cyklus staletí, déšť, krev, mléko, hlad, válka a nákaza, na obloze bude vidět oheň, následovaný jazykem jisker. Nostradamus, Siecies II, čtyřverší 48 Svět není kulatý. Je to placka hlíny obklopená mořem. K takovému nevyvratitelnému poznání dospěl zmoudřelý blázen Semek, navrátivší se z pouti světem za štěstím.S pýchou dodává, že dospěl dál než Nostradamus, jehož knihu proroctví si vedle opice Madony přivezl do rodné osady, ztracené kdesi mezi nebem a zemí, osady, nacházející se v konkrétní krajině běsnivého horstva a zároveň v abstraktní krajině bez zákonů, bez morálky, bez minulosti i budoucnosti. Nostradamem, velkým mužem 16. věku, jasnozřivě se ohlížejícím do minulosti i daleké budoucnosti lidského rodu, předznamenal svůj nejnovější filmový opus pomalu již klasik československé kinematografie - Juraj Jakubisko. NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA, která je zároveň jeho prvním českým dílem, je vášnivou uměleckou vizí o konci civilizace, o popření lidskosti v nás, o věčné spřízněnosti člověka a vlka, o beznaději - s nejistým světélkem nostradamovských vizí o tisíciletí míru, jež nastane po velkých válkách a krveprolévání. Kdy to ale bude? Ačkoli Michel de Nostre Damo ve své době předpověděl francouzskou revoluci, první světovou válku, válku v Íránu i v Perském zálivu, a jmenovitě Ducceho, Hitlera a De Gaulla, tisíciletí míru až do okamžiku své smrti 2. července 1686 blíže neurčil. Nechtějme po filmovém tvůrci, aby pro nás odpověď nalezl za proroka.

Svět je placka hlíny, na jehož konci se dá spadnout do moře zapomnění. Právě ne to místo umístil Semek na jednom ze svých insitních obrazů (jež začal malovat po návratu ze světa, který mu nepřinesl uspokojení) Gorana, živočišného, prudkého, ale vůči zlu bezbranného horala. Muže z rodu hrdinů, odměněných za své útrapy a soužení pohádkově krátkým štěstím, vzápětí však nevyhnutelně vplouvajících do říše smrti. Konec světa v Semkově mysli a na jeho obrazech (kde lidé jednou stojí v samém středu a podruhé na okraji propasti), konec světa v Goranově životě (v jehož bouřlivém a divokém epilogu odkazuje sebe i rozběsněnými vesničany ubitou Veronu nicotě) a konec světa v Jakubiskově strhujícím, složitě strukturovaném filmovém obraze - to vše splývá v jasnou správu o zášti a zlobě v nás, o nevěrohodnosti vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, o surovosti a zkaženosti lidstva, ničícího stále zběsileji vše pozitivní ve svém okolí, sebe sama nevyjímaje. Kdesi v druhém plánu Jakubiskova díla je pak pro vnímavějšího diváka zašifrována intelektuální pochybnost, nevíra ve schopnost člověka vážit si hodnot již vytvořených, akceptovat duchovní svět podobně, a přece jinak myslících bytostí, tolerovat jeden druhého. Jeho nejnovější modelový příběh je plný skepse a nedůvěry v další tvořivé směřování společnosti, která na předznamenané hliněné placce v magicky odstředných kruzích znevažuje a ničí, co bylo zděděno. Souvislosti s osudem tvůrce, který byl vlastním národním společenstvím, obráceným novou mocí znovu k duchovní průměrnosti, vyvržen a který obdařen citem i věděním ostražitěji než jiní vnímá kupříkladu přenesení válek z periferií do center civilizace, jsou zcela evidentní. Od únorové premiéry NEJASNÉ ZPRÁVY O KONCI SVĚTA si kladu otázku, komu je vlastně určeno Jakubiskovo místy až prorocké podobenství? Chce filmem burcovat zlhostejnělé lidi kolem sebe, chce provokovat typickou středoevropskou netečnost, zdánlivé neúčastenství na vřavách vedoucích lidstvo k zmarnění hodnot a práce těch, kteří obývali naši planetu před námi? Co o tom všem vlastně vědí hrdinové jeho filmu? Je snad jejich osada plebejskou protiváhou Swiftovy aristokratické Laputy, ostrova vznášejícího se mezi upadající říší Balnibarbi a nesmrtelností obdařeným ostrovem Luggnaggu? Nezapomínejme, že Jakubiskův příběh balancuje na hranách reality, fikce a snu, že je uhněten z těsta magickorealistických fabulací. Autor vypráví o bezcílné křížové cestě životem, o lidech za horizontem civilizačních norem, o prokletí, vině a trestu, zároveň je ale jeho výpověď intelektuálně abstrahovanou alegorií na téma apokalypsy, v pointě dokonce i vyslovením značné nevíry v ono křesťanstvím ovlivněné Nostradamovo poselství o budoucím tisíciletí míru, nevíry podložené filosofickou skepsí a zkušenostmi člověka 20. století. Vždyť přece na samém konci přihlížejí zdánlivě idylickému soužití ozdraveného proroka Semka a čistých a nezkažených žen - Veroniky, Lucie i jejich dětí - znovu vlčí oči. Jako na začátku filmu se nad chatrčí, která zbyla z rozvrácené osady, objevuje dvojice šelem. Budou tentokrát lovit, nebo osvíceni duchem Verony a Gorana ochraňovat? Budou vlci náležet tisíciletí míru jako lidé? Osobně se přikláním k variantě méně optimistické. Nezapomínejme, že téma pochyb o světě, pocit nenaplnitelnosti osobních cílů, či komorní skepse přelomu mladosti a středního věku provázejí Juraje Jakubiska od jeho celovečerní prvotiny KRISTOVE ROKY (1967). A první konfrontace sebezničujících osudů s nechtěnou pointou společenské destrukce, způsobené ruskými tanky v ulicích československých měst v srpnu 1968., následovala hned v jeho druhém filmu ZBEHOVIA A PÚTNICI (1968). Autorův skepticismus a intelektuální pochyby o budoucnosti světa pokračovaly v osobitém stylu rozpínajícím křídla od volnosti a nespoutanosti přírody k slupkám svírajícím člověka v buňkách moderní civilizace, do archetypů zobrazených v bizarně insitních konturách i ve složitě strukturovaných, u Jakubiska vždy výtvarně cítěných výpovědích, zařaditelných po bok pop-artových kreací (VTÁČKOVIA, SIRITY A BLÁZNI - 1969, DOVIDENIA V PEKLE, PRIATELIA - 1970). Po normalizačním umlčení se autorova nejistota ve světě utvářeném lidmi bez morálky a bez duše postupně vrací i do jeho nové tvůrčí etapy. Zmíním jen POSTAV DOM, ZASAĎ STROM (1979) a LEPŠIE BYŤ BOHATÝ A ZDRAVÝ JAKO CHUDOBNÝ A CHORÝ (1992). Tuto řadu pilotních Jakubiskových filmů připomínám v souvislosti s NEJASNOU ZPRÁVOU O KONCI SVĚTA hlavně proto, že je svědectvím o režisérově trvalé obavě z budoucnosti, o jeho osobně pojímané tvůrčí odpovědnosti za ní, o nelhostejnosti umělce formovaného nelehkou dobou, mnohdy nepříznivě kvalifikující, přesněji diskvalifikující právě tento výlučný typ nepolitické angažovanosti, hájící právo člověka vyslovovat obavy i naděje bez znevažujících ideologických klišé.

NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA je, tak trochu symbolicky před dovršením autorovy šedesátky v dubnu příštího roku, esencí Jakubiskova hledání. Nebudu v novém filmu hledat citace z jeho předcházejících děl, jak to učinili někteří autoři dílčích deníkářských glos. To bych musel v monumentalizaci tématu i ve fabulování příběhu nalézat zejména podobnost méně autorsky exponovanou mýtizací rodné země v TISÍCROČNÉ VČELE (1983), považované beztoho v době svého vzniku za zjevení duchovně blízké filmovým ságám, jakou byla například SIBIRIÁDA Andreje Michalkova Končalovského (1979). A hned také popřu vytčenou monumentalizaci příslušející spíše příběhům s pozadím společenských a historických dějů. Přesněji vyjadřuje podstatu NEJASNÉ ZPRÁVY O KONCI SVĚTA označení film-šifra. Postihuje totiž a zasahuje nitro člověka. Vedle jisté gestické rozmáchlosti, svádějící k zařazení filmu do kategorie velkoplošných ekranizací, je Jakubiskovo nové dílo zároveň komorní sondou možností interakce: verbální, pocitová, vztahové, emoční, ideové, světonázorové, civilizační (dtto vesmírné). A je tedy současně filmem komorním i monumentálním.

Pokusím se ještě zodpovědět naznačenou otázku, komu je Jakubiskův film určen. Většinou se v naší zeměpisné šířce bráníme připustit, že to či ono v umění i životě nás přesahuje. Dubnová televizní diskuse, podsouvající KOLJOVI Zdeňka a Jana Svěrákových bezhodnotu, ba bezmála národní škůdcovství (a to v zápětí po završení jeho mezinárodního úspěchu americkým Oscarem), mne utvrzuje v tom, že malost a suditelství “nepozvaných” je nevyléčitelnou česku chorobou. Promiňte mi malou odbočku, ale ona “česká malost” je příčinou, proč Ema Destinová nikdy nezakotvila na prknech Národního divadla, nebo proč třeba “tančící dům” v Praze byl vyhlášen stavbou roku 1996 teprve asociací světových architektů v New Yorku. “Jsme divný národ a často o tom smutně přemýšlím. Dusíme sami sebe. Asi nám chybí moře, otevřená dálka. I náš takzvaný “demokratismus” je mně podezřelý. Nedokážeme mít úctu k talentu, charakteru, čistotě myšlení. Naši lidé negují a vysmívají se všemu, co sami nemají. Chtějí si být ve všem rovni, a kde mohou, tam ničí nebo negují, buď silou, nebo intrikou či výsměchem.” Také autora těchto slov, básníka Jana Skácela, neměli Čecháčci rádi. Jeho pověsti ve světě to naštěstí, stejně jako tolika jiným osobnostem a dílům před ním i po něm, neublížilo.

NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA Juraje Jakubiska je snímkem z rodu geniálních filmů, jakých po listopadu 1989 napočítáme u nás na prstech jedné ruky. Z hlediska diváckého určení je dílem univerzálním. Všechna “objevná” kritické zjištění o motivické či myšlenkové podobnosti význam filmu v kontextu současné české kinematografie záměrně nebo nevědomě desinterpretují. Ostatně Jakubisko sám dokázal nejlépe, že ani opakování podstatných fabulačních příběhu (stačí srovnat VTÁČKOVIA, SIROTY A BLÁZNI - 1969 s filmem SEDÍM NA KONÁRI A JE MI DOBŘE - 1988) není dílu na závadu. Jeho poselství bylo prostě jiné na přelomu 60. a 70. let (film patřil v době normalizace k nejzakázanějším titulům, určeným k zapomnění), a jiné na konci 80. let.

Univerzálnost NEJASNÉ ZPRÁVY O KONCI SVĚTA byla za první tři měsíce jejího distribučního nasazení plně potvrzena. Dominantou filmu je o touze a naplnění lásky Verony a Gorana. Jejich trnitá pouť životem, a zejména její rozuzlení, se podobá martyriu. Kdo chce, může v závěrečné sekvenci životní radosti Semka, Lucie, Veroniky (dcery Verony) a jejich dětí nalézt i naději. V postupném odhalení a rekonstrukci vražedného činu jde zase o dominantu dramatického zdroje napětí. Divák postupně odkrývá motiv i pachatele, stává se svědkem zrelativizování viny, přihlíží přípravě pomsty a hledání insignií. A může hned poměřovat mezi právem zoufalého otce na pomstu a pomstychtivostí odmítnuté vilné paničky, která uvede do pohybu poslední lidskou zběsilost, ničivější než zemětřesení a všechny nemoci. Vášnivost, tragická podmanivost osudů, horská krajina a akční scény připomínající, že příběh není historickou freskou, nýbrž autorskou fikcí na téma krajích poloh současného světa - to vše jsou komponenty určující film nejširšího zázemí.

Juraj Jakubisko se ale nezpronevěřil pověsti tvůrce, jehož poselství směřuje především k lidem přemýšlivým. Modeluje (s Nostradamem místo větru v plachtách) děsivou vizi, varující před rozpoutáním nových apokalyptických hrůz. Nepoučitelné lidské společenství je v jeho zprávě neposlušno varování. Zemětřesení, po němž se jako trest za zapomenuté desatero horská osada stále hlouběji propadá do země, neobrací lidi ke zpytování vlastních hříchů, nýbrž je přivádí k hledání domnělých viníků a k zvlčilé zavilosti zničit i to, co zůstává katastrofami nedotčeno.

Na tomto místě je třeba vyzvednout podíl architekta filmu Karla Vacka, který přesně naplnil obsah režisérovy ideje konkrétními stavbami i rozvržením prostředí, jež jsou sugestivní vizuální dominantou potrhující autenticitu celku. Závratně účinné je také spojení karpatských horstev s idejemi pravoslaví, židovství, katolicismu i ateismu a s dominantními rysy folklorismu (rovněž nebývale kongeniální kostýmy Petra Čaneckého). V nejlepším slova smyslu navazuje tento plán filmu na pozapomenutou novodobou etnografickou školu, kterou po slavných STÍNECH ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ (1964) Sergeje Paradžanova nebo BÍLÉM PTÁKU S ČERNÝM ZNAMENÍM (1972) Jurije Iljenka k nám pronesl Martin Ťapák v NEVĚSTĚ HOL (1971). Umělecká účinnost tohoto autorského ukotvení společenského vzorku zástupců pestré směsice sociálních vrstev je ve zdánlivě konkrétním prostředí pro univerzální myšlenkový náboj Jakubiskova příběhu dokonce určující.

Jakkoli se v NEJASNÉ ZPRÁVĚ O KONCI SVĚTA mluví převážně česky, zazní v ní i hebrejština a rusínština, která má blízko k liturgické slovanštině. Jakubisko tyto prostředky opět podřizuje účinnosti a umělecké stavby. Nejlépe o tom snad přesvědčí téměř obřadní píseň vzývající Pannu Marii, zpívaná Pavlem Žbirkou. Ta je součástí monumentálního hudebního partu Ondřeje Soukupa a Jana Jiráska, kteří vedle hudeckých muzik, podtrhujících temperament i pijáckou bujarost primitivní, ale výsostně melodické karpatské hudebnosti, využili ve filmu i chorálové sbory a wagnerovsky heroické motivy velkého symfonického rozměru.

Stejně sugestivní je i kamera Jána Ďuriše, jejíž vnímání se znásobuje s počtem shlédnutých představení. Je tu kameramanova fotograficky dokonalá, vzácně nehybná a barevně přesně vyvážená letní, zimní i předjarní krajina a modrý štych snových běsů skalní soutěsky ve spojení s dokonale rytmickým, stejně jako sám příběh zběsilým střihem Luďka Hudce - nepostřehnutelná hranice mezi realitou a opileckou noční můrou. Nechybí ani “vlčí pohled” rychlé přízemní jízdy a dokumentaristicky sugestivní dějů “z ruky”, jedinečný cit pro dynamismus detailů, polodetailů i zdánlivě zneklidňujících velkých celků, v kontextu Jakubiskova díla však vyvolávajících spíše napětí a očekávání příštích katastrof.

Vše, co bylo zatím shledáno jako znaky velkého filmového opusu, stvrzují v neposlední řadě i herci. Filmu dominují Deana Horváthová - Verona je nesporně její životní rolí - Milan Bahúl v roli Gorana. Po expozici, v níž Verona v rámci rodové úmluvy zasvěcuje svou dceru Veroniku (Klára Issová) Goranovi, který je ale věkem bližší matce než dceři, se dá očekávat další osudový vzestup jejich vzájemných sympatií, naznačených při tanci na Veroničině svatbě. Horváthová jako kombinace slovanské plnosti a maďarského temperamentu dokázala přesně, vybavena již velkou hereckou zkušeností, odstínit uvadání a pomalé stárnutí (násobené tíhou předčasného vdovství a vědomím viny za smrt dceřina zkaženého milence Michala) i rozzáření po osudovém sblížení s Goranem. Bahúl je dokonalým představitelem primitivní živočišnosti a horalské neotesanosti, zároveň však i nezáludnosti a (stejně jako Verona) záviděníhodné citovosti. Jejich příběh je páteří filmu - reprezentuje čistotu, přestože ostatními je jejich vztah považován za hříšný. Pozoruhodný part obecního blázna a mesiášského posla Nostradamových proroctví by určen Vladimíru Javorskému. Dohlédá za obzor, a proto je zoufalý: “Když nezabíjejí vlci, zabíjejí ovce. Když nezabíjí nenávist, zabíjí láska. Když se lidé třesou hněvem, třese se i země a padají chalupy.” Je mu dáno dopovídat sudy, také se sám z blázna stává člověkem. “Sbohem, Verono! Rozum je tady od toho, aby nacházel vášním důvod,” předpovídá smutně závěrečný střet. Zlobu a nenávist zastupují zejména Jana Švandová v roli Goranem odmítnuté dryáčnice Marlyn a vynikající Jiří Krytinář jako liliput Juzek, mstící se za příkoří a ústrky, jichž se mu dostává za jeho hrb. Protipólem nešťastné moudrosti i autority Goranova otce (Radoslav Brzobohatý) je světaznalý principál komediantské společnosti (německý herec Joachim Kemmer) destrukční živel, prahnoucí po pomstě za smrt svého syna Michala. Překvapivě matný a nezřetelný se v kontextu exponovaného herectví představitelů stěžejních rolí jeví výkon Pavla Landovského v roli rychtáře. Jako by vůbec nepochopil smysl své postavy, natož pak její místo v rámci celku.

Sonja Kroupová, která mezi recenzenty denního tisku nejlépe vystihla výjimečnost NEJASNÉ ZPRÁVY O KONCI SVĚTA, označila Juraje Jakubiska za “slovenského Felliniho”. Ano, jeho freska má cosi společného i s magií filmů AMARCORD (1973) či ROMA (1972). A Jakubisko v tomto srovnání obstojí. Není Felliniho epigonem - je mu však vlastní to, v čem spočívá velikost italského mistra: schopnost ohlédnout se za vlastními živnými prameny životní i umělecké identity. Jakubiskův nejnovější titul je přízrakem, varovným zvolání, ostře konturovaným obrazem, zprávou. Doufejme, že o konci jen našeho tisíciletí.