Kino Revue 22/1992

“… Z nevelké skupiny filmů, které vznikly v dosud jednotném Československu po listopadu 1989 a zpracovávaly současné látky, vysunuje se Jakubiskovo dílo zcela jednoznačně do popředí nejen svou mnohem aktuálnější a výstižnější reakcí na skutečnost (místy pracuje až s dokumentaristickými postupy), ale celkovou svou schopností vtisknout současně příběhu i jeho vlastní metaforický smysl, daleko přesahující výpověď o jedné konkrétní historické chvíli a třeba i konkrétních lidech v ní…” Jan Lukeš

MF Dnes 9. 9. 1992

Film sice logicky uzavírá volnou trilogii “o štěstí a svobodě”, pracuje s typickou magickou obrazivostí na pomezí reality a snu, vychází opět z jedinečné, trochu bizarní komunity několika tragikomických hrdinů, používá přímé odkazy k naší nedávné historii, něžným listopadem počínaje a drsným separatistickým dneškem konče, ale zároveň obsahuje parametry více než nadnárodní. Mirka Spáčilová

Criticis

Well-acted, paced at breakneck speed, and oozing charm, IT’S BETTER TO BE HEALTHY AND WEALTHY THAN POOR AND ILL is an “inventive, warm-hearted and humorous romp” (Variety). In the political and economic turmoil following Czechoslovakia’s 1989 “Velvet Revolution,” Nona and Esther are abandoned by their men and forced to fend for themselves, launching into a variety of shady money-making plots (everything from soft-porn to robbery). Generously laced with Jakubisko’s signature cynical optimism and misgivings about humanity, BETTER TO BE HEALTHY is a wild ride in which anything can happen. The film’s dynamic performances are key to its irrepressible energy and wit: Jakubisko has found ideal personifications of his characters in Deana Horváthová, who plays the duo’s unscrupulous leader, and Dagmar Veskrnová, as her not-so-bright blonde sidekick.

Kino Revue, October 23, 1992

Jan Lukeš: Všechno má svůj čas Jako závěr “trilogie o osudu a štěstí” označil sám Juraj Jakubisko (nar. 1938) svůj film Lepšie byť bohatý a zdravý jako chudobný a chorý, natočený ve slovensko-české koprodukci, za vydatného vkladu firmy Mirofílm. Dokončen byl v prosinci loňského roku, premiéru měl 11. září v Praze, v politické situaci, která daleko předběhla i jeho nejodvážnější intence. Tím spíše by ovšem teď mohl být více než jako svébytná umělecká výpověď chápán dobový politický pamflet, jako příznak odrodilství v čase, kdy slovenský národ definitivně směřuje ke státní samostatnosti. Byla by to škoda hned dvojí: jednak by tím současná slovenská vládnoucí garnitura neprojevila o mnoho větší pochopení pro uměleckou výpověď, než její předchůdkyně ve známém případu povídky Martina Kasardy (azda) Posledná večera, jednak by se tím zastřelo vlastní umělecké a myšlenkové poselství filmu, které je přímo opačné jakékoli snaze o konfrontaci. Pravda, Jakubisko ve filmu své občanské názory nijak neskrývá a sarkastický pohled na plamenné národovce, kteří si horlením za samostatnost vykupují špatné svědomí bývalých estébáků, udavačů či alespoň poddajných hlupáčků, může leckoho provokovat. Jak se mohou Slováci sblížit s jinými národy a vstoupit do světa, když nedovedou žít ani se sobě nejbližšími, Čechy, ptá se například ústy svých hrdinek v jedné chvíli a spor, který z toho vznikne, dovede až ke kacířské tezi o židovském původu slovenského národního hrdiny Jánošíka. Je samozřejmě nebezpečné dotýkat se zakořeněných mýtů, zvláště v časech, které se o ně znovu začínají opírat, neměl by však zůstat nepovšimnut kontext, do kterého Jakubisko i ty nejjízlivější své “komentáře” vsouvá: kontext doby, kdy “všechno je v pohybu” a “všechno má svůj čas”. Proto i pamfletická fantazijní scéna “očistce všech hříšných Slováků” v bývalé disidentské kotelně, v němž se sebe nazí smývají své hříchy provinilci minulí i přítomní, nemá přídech autorské distance. Konstatování, že “všichni jsme jedna velká rodina”, může sice vyznít jako ironie, má však smysl právě opačný: znamená ztotožnění se s tím, co je předmětem zobrazení, neboť “všechno se v životě vrací”. Vzpomeňme předchozího Jakubiskova filmu Sedím na konári (1989) s jeho rovněž se stále vracející větou “A možná, že jsme přišli na svět pro tuto chvíli,” a jsme na stopě stejného vnímání světa, nevylučujícího ze svého obzoru nic, naplněného však nepřestajnou vírou, že i ty nejhorší chvíle v životě jsou stupínky na cestě ke konečnému povzneseni člověka. Ve filmu padne i paradoxní úvaha o tom, že “teď přichází doba, kdy je třeba emigrovat”. Pronáší ji hlavni protagonistka, fotografka a bývalá disidentka Nona (Deana Horváthová), zatímco její milenec, ještě nedávný emigrant Robert (Juraj Kukura) jí oponuje tvrzením,že “před neštěstím se nedá emigrovat”. A jako ukázka nejednoznačnosti typů hned v následujících větách Robert dodává, že “dítě narozené venku nebude Slovák”,. kdežto Nona soudí “hlavně, když bude skutečný člověk”. Štěstí a kvalita lidského individua jsou tu tedy zjevně předsazeny před jakékoli abstraktní kolektivistické ideály, sami hrdinové filmu se však k tomuto názoru dobírají nejednoduše, neboť nejednoduchá a málo průhledná je především sama doba, v níž žijí. Jestliže u snímku Sedím na konári, který je druhou částí Jakubiskem zmíněné “trilogie o osudu a štěstí” (první tvoři film Vtáčkovia, siroty a blázni z roku 1969) mohl divák cítit jistý deficit alespoň morálního soudu nad těmi, kteří v minulosti neváhali ničit cizí životy, teď je tomu zcela jinak Ani tentokrát nevynáší tvůrce žádné verdikty, situace je však odlišná v tom, že nepodává výpověď o minulosti, nýbrž o bezprostřední přítomnosti, ničím a nikým už ve svém pohledu omezován. Své názory na jednotlivosti nijak neskrývá, pokud však jde o celkový obraz situace po listopadu 1989, právě tady mu nanejvýš pomáhá jeho viděni reality jako procesu, jako nepřetržitě se valící proud. který s sebou bere i kal a špínu, jehož působeni je však natolik očistné, že o konečném efektu nelze pochybovat. “Jsme bohatí a zdraví jako Adam a Eva v ráji - až na to, že nemáme prachy,” říkají si Jakubiskovi hrdinové v závěru filmu, aby tak dali jasně najevo, o jaké bohatství a o jaké zdraví tu jde. Ne náhodou zůstává poslední z plechovek, v nichž Robert posílal Noně své bizarní dárky, neotevřena: “Možná, že jsou tam naše duše” a “duše by se rozletěly jako ptáci”… Jako v předchozích dvou částech i tentokrát postavil Jakubisko do centra pozornosti tři postavy, jenže jaksi v obráceném gardu: předtím to byli dva muži ve vztahu k jedné ženě, teď jsou to dvě ženy ve vztahu k jednomu muži. Proč ta změna? “…v této dravé době, kde první housle hraje intolerance a boj o koryta, nemohou být hrdiny mého příběhu drsnější muži, ale ženy - citlivé, impulzivní, senzitivní, o mnoho zranitelnější, ale jen na první pohled,” odpovídá sám režisér. Jeho Nona a Ester (Dagmar Veškrnová) jsou při svém seznámení v listopadových dnech roku 1989 takřka absolutními protiklady (Nona je typ intelektuálské disidentky, Ester, zdravotnice vydržovaná estébákem, je spíše živočišného naturelu), brzy je však jejich paradoxní osudy sblíží natolik, že se skutečně zdá naplňovat věštba jejich sousedky, bývalé jeptišky Margit (Vilma Jamnická), že “jedna bez druhé neznamená nic” a že se vlastně ani nemohou rozejít. To, jak se Nona a Ester snaží prosadit v nové realitě, jak si chtějí i ony utrhnout svůj kus štěstí, v tom se nejlépe zračí hektičnost “porevoluční” doby, která otevřela brány dokořán nejrůznějším podnikavcům, podvodníkům, mesiášům a politickým věrozvěstům. Nemělo by mást, že Nona i Ester občas samy přejímají praktiky těch, jichž se staly obětí. a že od obchodu s “nejlacinějším máslem po revoluci” dospějí až ke kriminálním deliktům (”Vzaly jsme si jen to, co jsme už dvakrát zaplatily.”) Jakubisko nenatočil moralistní traktát, ale obrazné podobenství o člověku v měnícím se čase, v němž vskutku zatím “kurvy vždy vyhrají nad poctivosti”. Z nevelké skupiny filmů. které vznikly v dosud jednotném Československu po listopadu 1989 a zpracovávaly současné látky, vysunuje se Jakubiskovo dílo zcela jednoznačně do popředí nejen svou mnohem aktuálnější a výstižnější reakcí na skutečnost (místy pracuje s až dokumentaristickými postupy), ale především celkovou svou schopností vtisknout současně příběhu i jeho vlastní metaforický smysl, daleko přesahující výpověď o jedné konkrétní historické chvíli a třeba i konkrétních lidech v ní. Jakubisko sice z větší části opustil svět fantazijních vizí svých předchozích filmů (i tak jich tu ale zůstalo dost a není to jen zmíněný očistec, ale také například levitace milenců v Nonině vzpomínce, či vznášející se šátek Margit), průvodní znaky života společnosti prodírající se od totality k demokracii jsou však samy o sobě tak bizarní a fantastické, že kameře (Viktor Růžička) jako by jen stačilo je objektivně zaznamenávat. A co schází obrazu na dřívější obžernosti, to zase přidává hudba Jiřího Bulise a Miloše Krkošky, navozující místy ve spojeni s obrazem úspěšně atmosféru amerických road movies. Hlavni účin filmu stojí ovšem i padá přirozeně s hereckými výkony zejména ústřední ženské dvojice. Režisér ji obsadil s citem pro vizuální kontrast a přirozený naturel, přičemž zejména své manželce Deaně Horváthové poskytl příležitost prokázat, že zvládne i takto rozsáhlou roli. Dáša Veškrnová stojí poněkud v jejím stínu, ač daném i charakterem postavy. Juraj Kukura dostal úlohu podobnou Třískově v Obecné škole a zhostil se jí se stejně provokativní jako náležitou okázalostí. Výborná je Vilma Jamnická v etudě zpola mýtického přitom však nanejvýš reálného maskota příběhu, příznačnou postavu pozitivně lustrovaného vůdce bratislavských ulic sehrál i Lubomír Paulovič.

Ti všichni a mnozí další vytvořili v Jakubiskově filmu cosi na způsob postrevolučního panoptika, morytátu, ale možná ještě spíš miráklu. Zázraku zrození svobody, i když ona sama tu vlastně ještě není, zneužívána namnoze zase těmi, kteří nás o ni léta připravovali. Jakubisko na rozdíl od jiných (např. Ireny Pavláskové v Corpu delicti) nevyvozuje z toho nijak depresivní závěr - skutečně všechno má svůj čas a za dnešním horizontem čekají další a další, k nimž je třeba se vždy znovu a znovu vztahovat. Ne náhodou Nona v porodních bolestech prosí “bože, podej mi ruku” - to obyčejná lidská duše tu konvenčními slovy prosí o ukotvení v transcendentnu.

Lidové noviny, September 11, 1992

Jan Bernard: Očistec hříšných Slováků
Jurajovi Jakubiskovi se konečně podařilo realizovat jeho vytouženou česko-slovenskou koprodukci. Za Husáka říkával, že se bude jmenovat Bryndzové halušky. Definitivní titul však zní LEPŠIE BYŤ BOHATÝ A ZDRAVÝ AKO CHUDOBNÝ A CHORÝ. Svou předpremiéru měl na červnovém předvolebním mítinku ODS v Bratislavě a kdo ví, jestli se ještě na Slovensku bude hrát. Snad v Košicích… Pražská premiéra se odehrála včera, mezitím byl film uveden na benátském festivalu. Režisér v něm vytvořil pěkné herecké příležitosti pro svou ženu Deanu Horváthovou (různorodé ženské polohy fotografky Nony Horváthové), pro Dášu Veškrnovou (její česká přítelkyně, ošetřovatelka Ester) a pro návrat Juraje Kukury, kdysi emigrovavší hvězdy slovenského filmu a televize. Jakubisko se tu (až na dvě scény) vzdal alegoričnosti svého vidění a vytvořil hravý esej s prvky politického pamfletu, bohužel odosobněný chladnou, americky perfekcionistickou kamerou Viktora Růžičky. V tomto ohledu šli skladatelé hudby (Jiří Bulis a Miloš Krkoška) autorovi na ruku víc.

Jednou z oněch alegorických scén je Nonin sen, v němž její milenec Vlado, disident a později pozitivně lustrovaný nacionalista (”hradní kruhy chtějí lustracemi zdiskreditovat slovenské disidenty před národem”) zavede do kotelny, kde pracoval. Polonazí Slováci a Slovenky (všichni mají prsa a slovenské vlajky) tu ve vodě prožívají svůj očistec, zřejmě kvůli předrevoluční neangažovanosti a postrevolučnímu nacionalismu. Nejsou živí ani mrtví, ani v pekle ani v nebi… Jakubisko tu zrušil téma smrti, naléhavě přítomné ve všech jeho dosavadních filmech. Poté, co v nové verzi Dovidenia v pekle, priatelia revoluce vzkřísila děvčátko - Jánošíka, nemůže tu umřít ani vyšetřovatel StB Klinec, klasická “temná síla”, ani jeptiška Margita (obdoba poustevníka v Dovidenia v pekle…), vždy znovu probouzená zvuky vytahovaných špuntů.

Nový Jakubiskův film je obrazem jejího proroctví (”Všechno je v pohybu”.) a podobně jako Sedím na konári je obrazem vzniku a udržení přátelství, které se rozpadlo s příchodem zimy a okupace v alegorii Vtáčkovia, siroty a blázni. Líčí pokus o šťastný a svobodný život, který se ve Vtáčkoch a v Dovidenia nezdařil. Jakubisko zde vyjádřil svou touhu po idylickém stavu věcí, umírněnější, starší a zmoudřelejší v kontrastu s politickou realitou. Ne náhodou se ve scéně očistce, z úst opilého estébáka a kadeřnice Julči ozývá fráze o pracovitém a schopném národu pod Tatrami, kterou jsem naposled slyšel tento týden od slovenského ministra kultury. U hrdinek vyvolá provokativní repliku o pražsko-židovském původu Jánošíka, která je prozatímním vyvrcholením Jakubiskových pokusů o demaskování slovenského mýtu.

Když emigrant Robert (Juraj Kukura) vidí tuto pracovitost, říká, že teď je pravá chvíle k návratu. Nona mu oponuje, že teď je pravá chvíle k emigraci. Ale zůstává… Jakubisko se spolu se svou ženou silně angažoval proti rozpadu státu. Po dokončení filmu se rozhodl zanechat politiky, rozdávat uměním iluze a plašit strach ze smrti z i ze života. V říjnu bude režírovat na Pražském hradě ples amerických diplomatů ve španělsko-kolumbovském stylu. Možná má v sobě něco z Kolumba i Dona Quijota. Jeptiška Margita v jeho filmu říká: ” Největší štěstí je, když správné věci přicházejí ve správný čas”. Jeho nový film považuji za prolog ke znovu nalezenému důležitému tématu tolerance a intolerance, s nimiž se budeme muset vyrovnávat všichni.

Mladý svět

Andrej Halada: Víra ve šťastný konec
JURAJI JAKUBISKOVI se krátce po listopadu 1989 podařila skvělá věc: takřka po dvaceti letech dokázal dotáhnout do bezchybného výsledného tvaru torzo svého filmu z roku 1970 Dovidenia v pekle, priatelia. Alegorický obraz naši společnosti nezahrnoval jen poválečné dění až do srpnové invaze, ale byl rozšířen i o sametový převrat. Vzniklo stylově jednotné dílo, jehož půvab spočíval i v tom, že herci za dvacet let zestárli a divák tedy měl před sebou nikoli makeupovou iluzi uplynulého času, ale čas skutečně prošlý.

Ve svém novém filmu LEPŠIE BYŤ BOHATÝ A ZDRAVÝ AKO CHUDOBNÝ A CHORÝ, zachycuje režisér, i autor námětu a scénáře, situaci od listopadu až po dnešní dobu. Časově navazuje na své předešlé “kroniky dob”, ale tentokrát nešel cestou složitých fantaskních podobenství jako v 60. letech ani cestou šířeji koncipovaných epických příběhů jaka v případě Tisícročné včely nebo, v o něco menší míře, u snímku Sedím na konári a je mi dobre. Volil spíše mozaikovitý způsob vyprávění, v němž se prolínají osudy dvou hlavních hrdinek s událostmi politickými.

Fotografka Nona (Deana Horváthová) se seznámí s ošetřovatelkou Ester (Dagmar Veškrnová) za bouřlivého revolučního děni a jejich přátelství se upevní společným cílem - obě chtějí využít nově se otevírajících možností, chtějí začít žít naplno, ve velkém stylu. Peníze v tomto případě nemají být konečným cílem, mají pouze sloužit jako nejvhodnější prostředek k dosažení solidního společenského postavení, životní jistoty, která jim nebyla v minulých letech z nejrůznějších důvodů dopřána. Jako pstruzi plující proti proudu bojují obě hrdinky se všemi nástrahami porevolučního chaosu a zmatku. Na každou ránu odpovídají stejným způsobem. Častokrát přestoupí zákon, ale vždy tak činí pod vnějším tlakem. Jsou to “desperátky” sympatické, protože je nežene touha po moci či mamonu, ale lidská snaha , žít podle svých představ. Když se už zdá, že postoupí o stupínek vzhůru, vždy jim plány něco zhatí. Nejčastěji jejich vlastní srdce, touha po lásce (možná i naivita), která jim velí jednat jinak, než přikazuje rozum. Věčným pokušitelem je v tomto případě z emigrace se navrátivší sochař Robert (Juraj Kukura), před jehož hochštaplerstvím a zároveň přitažlivostí kapituluje nejprve Nona, pak i Ester. Jejich cestu za štěstím však režisér nenechává dovést k poznání, že vše je marnost a svůj osud nezmění. Nona i Ester jsou na závěr stejně chudé jako na začátku, ale s klidným optimismem a nadějí zhlížejí k budoucnosti, kterou tu představují, kromě jiného, i jejich děti. Jakubiskova náklonnost k hrdinkám je vyjádřena i prostřednictvím postavy “kouzelné babičky” Margitky (Vilma Jamnická), která drží nad svými schovankami ochrannou ruku a dokáže vymodlit na bohu i osudu odpuštění za všechny hříchy, jichž se hrdinky dopustily. Nona a Ester jsou postavy, jejichž jednáním se nemusí divák ztotožnit, ale chápe je - v jejich srdcích se neskrývá záludnost, faleš.

Jakukubiskúv film nemá obrazovou sílu a originalitu předchozích filmů, nevyznačuje se ani dramatickou semknutostí, ani převratnou intelektuální hloubkou. V rychlém tempu pluje po hladině, registruje, zaznamenává a v útržcích vypovídá o dění okolo nás. V rovině politické si nebere servítky, je ironicky sžíravý ke všemu a ke všem: k bývalým estébákům, falešným národovcům, pokryteckým revolucionářům, zfanatizovaným davům. Pan Slobodník Jakubiska za tenhle film asi nepochválí. Zato se snímek může pochlubit dvěma cennými vlastnostmi: Je poctivý a upřímný. Jakubisko nebyl při tvorbě veden zlým úmyslem ukázat to horší, co se událo po revoluci. Ž jeho pohled vidí především věci neveselé (i když je ukazuje s humorem), není vina jeho, nýbrž společnosti. Koneckonců, politikum na tomto není to nejdůležitější. Podstatná je režisérova snaha pravdivě zachytit lidské osudy, jejich složitost i to, že by člověk neměl ztrácet víru v lepší příští. A tohle je věc, která je mi na Jakubiskově filmu nejsympatičtější.

Nový čas, June 8, 1992

Silvia Lispuciiová: Dobové výkričníky v originále JJ (Juraj Jakubisko) v bielom saku (aby privolal dážď), s ve’lkým čiernym dážnikom (aby neodradil pekne počasie), stál na pódiu pod prázdnym plátnom a hovoril o svojom filme, o ľudoch v nežnej revolúcii (a o ich a jej podnes trvajúcom pokračovaní), na ktorý nebolo treba peniaze zo štátnej kasy, lebo tu bol načisto súkromný Miro Voštiar s MIROFILM-om, ktorý vie, do akého umenia sa oplatí vložiť koruny. A JJ nehovoril o tom, prečo je Lepšie byť bohatý(m) a zdravý(m) ako chudobný(m) a chorý(m), lebo mu bola jasné, že masu ľudstva, ktorá ešte v útorkový večer v bratislavskom amfiteátri na Búdkovej ceste skandovala Václavovi a jeho silnej ODS, o tom naozaj netreba presviedčat. A čo takto prosté ľudské štastie, nechcete? Nechýba vám? Ešte vám ho nesľúbil žiaden politický líder? Alebo je to už prežitá kategória, skorodovaná ľudská potreba, hodnotový atavizmus, ktorú nestojí za to pripomínať? “Som to, aby som pripomínal,” nepovedal JJ a predsa jeho film s hore naznačeným titulom v svojej absolútne netradičnej utorkovej predvolebnej predpremiére, na ktorú sa dokonca triasli aj samotní prítomní herci, pripomínal. Novembrovo revolučno-porevolučnú našskú súčasnosť so všetkými výkričníkmi, chaosom, ruinami hodnot, morálky, zásad, vzťahov. Ľudí žijúcich v tejto dobe a túto dobu, s ich hľadaním strácaním, túžbami a snami.

(Ne)filmová Nona je Slovenkou a žije v Bratislave a milovala Vila, ktorý stál na “novembrových barikádach”, a preto nosil “budaku”, a potom presviedčal národ, že nič nemal s Štb a urobil jej decko, ibaže nemal záujem stať sa jeho otcom. Lebo dostať sa k moci je strašně príjemná vec, a na charaktere až tak nezáleží. A tak tá istá Slovenka ktorú kedydi frajersochár Róbert, sladko emigrantsky si užívajúc Ameriky, nechal v srabe, keď to najmenej čakala, vplávala do ponovembrového života s “baránkom” pod srdcom, ktorého si nechala, aby nebola tak sama. A Ester je Češka a obesil sa jej solventný a veľkorysý milenec, papaláš a estébak a “tragická obeť nežnej revolúcie”. A Slovenka a Čěška, ktoré oklamali milovaní eštébaci, žijú v gýčovej pultovej erotiky, špinavých peňazí a falešných sľubov, strácania a hladania charakterov a ošúchaného človečenstva. Žijú na ostrí života, filmovo (za vlasy) pritiahnuto, “podnikajú” (po našom), pomáhajú si, ubližujú, odpúšťajú. To všetko pre lásku a človečenstvo. A Slovenka Deana Horváthová, ktorá sa s obľubou kritizuje takmer za všetko, je pravá a ženská a načisto slovenská, ibaže vždy trochu inak, aby sa to mohlo páčiť všetkým. (Napokon, načo. Umenia, dobré filmy a zvyčajně nerobia preto, aby sa podlizovali divákom.) A Češka Dáša Veškrnová je česká a pravá a obidve sú zvodné a krásne. Každá po svojom, ibaže nie tak, aby sa to mohlo páčiť všetkým. A emigrant Kukura je pravý emigrant, aj poškvrnená mníška Margitka - Vilma Jamnická, aj “hej Slováci”, a eštébaci, funkcionári bývalí aj súčasní, a tí ostatní. Aj strach, čo bude ďalej - aj nádej, že bude lepšie. Predpremiéra, možno technicky nedokonalá (nebožtík papaláš ešte klipkai očami), dopredpremiérovala. Tragikomicko-symbolicko-jakubiskovsky a predsa trochu inak. Skutočnejšie, modernejšie. Jakubsko je už ďalej, ako umelec (a možno tiež člověk), aj keď to snáď ešte netuší.

Telegraf, June 11, 1992

Denisa Fulmeková: Otáznik za dvoma rokmi Režisér Juraj Jakubisko namiesto konformnej premiéry pro zopár pozvaných premietol svoj nový film Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý rovno niekoľkotisícovému davu v bratislavskom amfiteátri. Sympatické gesto umelca, odvaha znášať prípadný neúspech.

Pravda, v prípade Juraje Jakubiska len ťažko možno predpokladať, že by před publikom neuspel. Vtáčkovia, siroty a blázni, Kristove roky alebo Sedím na konári a je mi dobre, patria k najvýraznejším dielam slovenskej kinematografie. Riziko však so sobou nesie doba, v ktorej tento film vznikal a zároveň sa v něj aj odohráva. Akcelerácia spoločenskch a politických zmien, množstvo nových faktov, rýchlo sa meniace nálady a postoje, atď., zkrátka všetko to, čo sme v uplynulých dvoch rokoch zažili, sa veľmi ťažko može zahorúca vstrebať do dvoch hodín filmového pásu. Jakubisko, mág vízií, snov a fantázie, pridržajúc sa svojej poetiky, rozhodol zobraziť aj spločenskú atmosféru, aj trieštenie politických zoskupení, aj silnejúcu a militantnú vlnu nacionalizmu, aj návrat emigrantov, aj malé osudy jednotlivcov. Po rokoch bude mnohé oveľa jasnejšie, veď iba čas ukáže, čo bolo pe zajtrajšok skutočne postatné. Jakubisko na sebe zobral bremeno umeleckého stvárnenia súčasnosti, ktorému napríklad súčasní slovenskí spisovatelia unikajú. Jeho nový film je polotovarom doby, náčrtkom, z ktorého možno po čase ostane len šifra. Neochybne však može zaujať, svojou karikatúrou typov i pobaviť, ale v spojitosti s veľkými očakávaniami aj sklamať. Skutočne zaujímavá bude konfrontácia s niektorým ďalším slovenským filmom blízkej budúcnosti. Možno, že definitívne odpovie na otázku, ktorou cestou sme sa vlastne vydali.

Hans-Joachim Schlegel: Gegen den Nationalismus Mit anarchistischen Bildphantasien, die Folkloristisches surreal verfremden und nationale wie gesellschaftliche Tabus ironisieren, setzt sich der Slowake Juraj Jakubisko immer wieder zwischen alle Stühle und auf den Boden selbstbestimmter Wirklichkeit. So war es mit seinem in die Tresore der Husákschen Kulturbürokraten eingesperrten Vtáčkovia, siroty a blázni (Vögel, Waisen und Narren, 1969), der auch bei seiner Wiederentdeckung nach 1989 auf den Unmut frommer Nationalisten traf. Und ähnlich ergeht es jetzt dem neuen Film, der in Figurenkonstellation und Bildparallelen an den früheren erinnert, nunmehr aber die Zeit nach der “Wende” ins Visier nimmt: Die besinnungslose Jagd nach dem großen Geld, dem großen Glück, die in Katzenjammer endet. Sogar die Frauen-Freundschaft zwischen einer Slowakin und einer tschechischen Jüdin bleibt auf der Strecke und wird dadurch zum tragischen Symbol. Es ist sicher kein Zufall, daß der Regiseur, der in seinen Filmen immer wieder gegen den Nationalismus aufbegehrte, gerade jetzt von Bratislava nach Prag umzieht. Besser reich und gesund als arm und krank ist der wohl letzte föderative, tschecho-slowakische Film.

Irene Bignardi: Bidoni e follie di Jakubisko Anche allo slovacco Jurai Jakubisko, di cui viene presentato come “evento speciale” Meglio essere ricchi e sani che poveri a malati, la liberalizzazione non fa tanto bene. Altra roba era l’eleganza dell “Ape milleniara” o delle fiabe con cui regolarmente arrivava negli scorsi anni al Lido.

Ma se ha perso lo smalto (il gusto moderno, anzi, meglio, le allusioni al gusto quotidiano moderno solo difficili da ricostituire quando per quarant’anni un paese e vissuto nella sciattezza socialista) sa ancora divertire. Il suo film fa pensare a una versione scanzonata e cialtrona di “Dolce Emma, cara Bobe”, il bel film di Szabo sul postcomunismo in Ungheria.

Qui siamo a Bratislava nei giorni dopo la rivoluzione di velluto, e bisogna riinventarsi un modo per vivere.

Gli uomini sono mascalzoni, tutti bevono troppo, i soldi non ci sono. E cosi Nona ed Ester, una slovacca una céca, visto che nearche nell’economia di mercato si riesce a campare tranquillamente e tutti ti bidonano, finiscono per decidere che la cosa migliore e trovare la felicita “nel privato”.

Jakubisko, che non arretra di fronte a niente di far sorridere e di trasmettere il suo messaggio tollerante e pacifista, mette in scena una suorina centenaria che fa magie. un profugo vietnamita che conia monete false con i numeri al contrario, morti che resuscitano ex comunisti buoni, ex dissidenti imbroglioni, russi che svendono le armi dell’Armata sovietica, risse politiche sotto il casco del parrucchiere, fughe da Thelma e Luise, piccole pratiche di quotidiani bidoni.

Ne risulta un film rumoroso, allegro, caciaroso, sgangherato, senza stile, ma vivo e senza pretese, su una transizione difficile. Essendo stato fatto in collaborazione da cechi e slovacchi, lo si puo legittimamente vedere anche come come un manifesto contro l’ultima follia separatistica che tra poco dividera in due monconi anche la Cecoslovacchia.